MICHAELA KLEVISOVÁ

Pravidelný pracovní týden s volným víkendem? Nic takového u ní neplatí. „Kolikrát ani nevím, jestli je sobota, neděle nebo svátek,“říká Michaela Klevisová. V době, kdy nejintenzivněji pracuje na nové knize, což bývají dva tři měsíce, si nedomlouvá schůzky s kamarádkami, návštěvy kina nebo jiná povyražení. „Člověka to rozptyluje, snažím se od všeho odstřihnout.“

S psaním začíná ráno, po probuzení ani nezapíná mobil. Její blízcí si zvykli, že se jí dovolají až před polednem. „Nechci věnovat svěží energii mailům nebo esemeskám, raději hned píšu, protože mám odpočatý mozek a napadají mě nejlepší věci. Jak den postupuje, moje soustřední upadá.“

Kolem poledne si dopřeje dvouhodinovou přestávku a v práci pokračuje ještě odpoledne, ale to už přichází únava, proto okolo páté nebo šesté počítač vypíná. „Potřebuju se rozhýbat a někde se projít. Po návratu už nepíšu, ale večer si vezmu tužku a papír, abych si zapsala nápady, které se mi honí hlavou. A v deset, nejpozději v jedenáct jdu spát.“

Její pracovní stůl stojí v pokoji, ale stabilní místo pro psaní nemá. „Táhne mě to do kuchyně, kam si přenesu notebook a píšu na jídelním stole. Odtud mám výhled na zahradu, kde při hezkém počasí taky ráda píšu.“

Po třech čtyřech kapitolách si vždycky svůj text pečlivě pročítá a upravuje. „Dívám se na něj s co největším odstupem, jako by ho psal někdo jiný. Řeknu si, to nejsou moje kapitoly, to mi něco přistálo v počítači a já musím posoudit, co je na nich dobrého i špatného. Text hodně upravuju, knihy píšu velmi pomalu, jejich stránky ze sebe nijak nechrlím.“

Každý týden si však vyhradí den, někdy i dva, na nejmilejší relaxaci. „Mám tři koně, kterým se věnuju. Jedeme ven, do lesa a na knížku nemyslím, dokážu úplně vypnout,“říká nadšeně. A s úsměvem dodá: „Jinak by se člověk z toho psaní zbláznil.“