Bez podpory tady budou už jen hroby
Reportéři MF DNES cestovali s dobrovolnicí po Ukrajině
Lesya Kopchuk žije v Česku přes dvacet let. Ukrajině pomáhá od začátku války, minimálně jednou měsíčně přiváží podporu v podobě vojenského oblečení, dronů, ale i terénních automobilů. Při její poslední cestě do Záporoží ji doprovodil reportér iDNES.cz Michal Voska a fotograf Petr Topič. Cesta dlouhá přes dva tisíce kilometrů přinesla řadu překvapivých informací, ale i smutných okamžiků.
Dobrovolnice Lesya je vystudovanou stavařkou, ale na Smíchově má dílnu, kde vyrábí dekorace a šije šaty pro české celebrity. Na Ukrajině má část své rodiny včetně matky a sestry. „Oni neodcházejí, jsou tam, ale samozřejmě se o ně bojím,“říká ještě předtím, než začneme nakládat materiální pomoc do zakoupeného terénního vozu. Ten zakoupila z peněz, které vydělala prodejem mýdlových květin ze své firmy Mama’s soap. Něco přispěla i sbírka na Donio, část daly i dobrovolnice, které jí v dílně pomáhají.
„Holky sem chodí šít, děláme pro vojáky oblečení, ale i pouzdro na ovladač pro drony, které používají. Přicházejí sem ve svém volném čase, jsou to dobrovolnice, které mají na Ukrajině rodiny. Pomáhá i paní Blanka. Té je 78 let. Zažila okupaci a ví, co prožíváme,“dodává a bere balík svázaných maskáčů.
Komplety vyvíjela dlouhou dobu. Dá se říci, že je zřejmě jedinou švadlenou na světě, jež vyvíjí střihy a úpravy přímo na frontové linii. Tam ji s dodávkou doprovázíme i my. Cílem cesty je Záporoží, oblast, která je z Prahy vzdálená přes dva tisíce kilometrů.
Dlouhá cesta vedla přes Lvov po velmi náročném přechodu hranic s Polskem. Celníci bohužel místo vstřícnosti a pochopení vozy lustrují, čas pro ně nic neznamená. A zastávka se běžně protáhne na celý den. Nepomáhají ani novinářské průkazy, povolení z nejvyšších míst ukrajinské armády. „Teď už to jde. Dřív jsem tu čekala třeba i dva dny, to bylo na začátku války,“říká smířeně Lesya.
Ve městě zastavujeme na přespání. Do hotelu přijíždíme za hluboké noci, ale personál je ochotný i přesto, že nemůže nalézt naši rezervaci. Po několika hodinách spánku se vydáváme na cestu do Záporoží. Cestou se kvalitní silnice střídá s tankodromem, billboardy u silnic lákají nejen na výhodné nabídky telefonních operátorů, ale i na službu v armádě. Případně oslavují hrdinné vojáky, kteří bojují za svoji vlast.
Neokupovaná část Záporoží
Záporožská oblast je z větší části okupovaná Ruskem. Vede sem jediná cesta, kterou lemují checkpointy. Několik kontrol zajímá, odkud jsme, kam míříme. Ani zde nehrají novinářské průkazy ani armádní akreditace žádnou roli. „Vojáci jsou pozorní. Kontroly mají odhalit nepřítele. Ten se občas snaží lstí proniknout. Rozvědka a další. Ale kontroly fungují dobře,“říká Lesya. Po krátké době a ověření pasů včetně akreditací míříme do města, kde právě houkají sirény. Ty značí možný útok.
Na místě nás vítá místní kaplan, kterého zná Lesya několik let. On je nejen duchovním, ale také tvrdým bojovníkem. Má drahou odstřelovací pušku, již získal darem. Michajlo přezdívaný Askold nás provází tři dny. Vidíme s ním nejen polní nemocnici, ale přiblížíme se i k frontové linii. „Blíž ne, tam už létají drony a já nemohu zajistit vaši bezpečnost. Denně máme mnoho raněných, někdy i padlé. Některá těla jsou stále na bojišti, není možné je stáhnout a dopřát jim klid,“říká, a přestože je to silný muž, lesknou se mu oči. Ve válce má i dva syny.
Pro něj to ale první válka není, bojoval například v Čečensku. Vždy proti Rusku. Na mobilu nám pouští zhruba dvacet let starý záznam, kde v kněžské kutně plamenně káže. Varuje před Ruskem, jeho rozpínavostí a agresí. Byl několikrát raněn, ale nejvíc ran má na duši.
Lesya nám vypráví, jak je pro něj těžké předávat rakve rodičům padlých. Těch, které se podaří z bojiště stáhnout. Často jsou to mladí lidé. Někdy předává jen krabici s pozůstatky. Těla jsou roztrhána od bombardování, dělostřelecké palby nebo po zásahu dronem. „Askold to na sobě nedává znát, ale vím, že před jednou takovou krabicí seděl dlouhé hodiny. Nevěděl, jak rodičům říct, že to je vše, co zůstalo z jejich syna,“vypráví Lesya, která si za dva roky války na tragické osudy, ale i rány z nedalekého bojiště zvykla.
Transport z bojiště
Terénní vůz, který předala vojákům, bude sloužit i k odvozu raněných. Cesta je dlouhá a náročná. Přežije jen část mužů. Buď se jim nedostane pomoci včas, nebo zemřou při transportu po zásahu dronem.
„Rusovi to je jedno, hodí to klidně na sanitku. Já sem dovezla už jedenáct aut, toto je dvanácté. Jezdí ale už jen tři, některá jsou zcela zničená, jiná poškozená. Oprava je problém, protože je zde celá plejáda značek. Kupuji prostě to, na co mám peníze, co jezdí a může pomáhat. Nová auta nepotřebují, potřebují ale spoustu vozidel, která zvládají terén. Hodil by se i chlaďák, ale to je pro to nejsmutnější,“prozrazuje Lesya potřeby vojáků v Záporoží.
Život ve městě je válkou samozřejmě poznamenán, ale sirény už nikdo téměř nevnímá – pokud netankuje, v tu chvíli jsou stojany s palivem, které je jen o pár korun levnější než u nás, vypnuté. Zlobí i satelitní navigace. Při hledání nemocnice, kam bylo převezeno několik raněných, dlouze bloudíme. I to je opatření před nálety. Rušení má zmást drony. Ale není všudypřítomné.
Během několika dní na Ukrajině se seznamujeme nejen s prostředím, poznáváme řadu osobností, politiků, ale i vojáků. Lidé jsou odhodlaní zvítězit, v zákopech bojují učitelé, technici, někteří politici, ale i běžní farmáři. Jejich život válka poznamenala. Uprchlíky neodsuzují. Co je společným jmenovatelem, je potřeba další pomoci. Rusko je silné a má dostatečnou zásobu munice a vojáků na několik let války.
Když se stahujeme ze Záporoží, kde byla ponechána čtyřkolka s materiální pomocí, drony, lékařským vybavením, ale i třeba bábovkou, kterou pekla osmasedmdesátiletá dobrovolnice z dílny v Praze, míjíme řadu hřbitovů. Dva navštívíme. Jeden v hlavním městě, druhý ve městě Žytomyr. Ten byl vybudován na začátku války. Jsou zde jen vojáci. Kolega Petr se podíval na Google mapy a zjistil, že před dvěma lety tu bylo jen pár hrobů. Nyní všude vlají vlajky. Náhrobky se jmény se datují od začátku války. Některé zřízenci právě vykopávají, u dalších vidíme truchlit pozůstalé.
Hřbitovů přibývá
„Můj syn. Druhý je na frontě. Nedovedete si představit tu bolest, když rodiče přežijí svého syna,“říká pan Vasyl, jenž hladí po ruce svoji ženu. Starší manželé sem chodí každý den, se ztrátou se nedokážou vyrovnat. Strachují se i o druhého syna, který se jim za poslední týden ozval jen jednou. Zprávy z fronty neměl dobré, padlo mnoho jeho přátel.
Na hřbitov nás doprovodila i Lesya, která se po chvíli musela vrátit do auta. Pohled na náhrobek se jménem vojáka, jehož znala ze Záporoží a byl z batalionu kaplana Michajla, jí podlomil kolena. „Já ho znala dobře, moc hodný, veselý člověk,“řekla s rozechvělým hlasem. I to je důvodem, proč na Ukrajinu jezdí nejméně jednou měsíčně, vždy když prodejem mýdlových kytic vydělá peníze na nějakou pomoc.
Pohled na portréty padlých, ale i jejich data narození a krátkého života, nenechává nikoho z nás chladným. Hrobů, jako je ten v Záporoží, je na Ukrajině spousta. Často ve městech, vedle paneláků, kde se jen dá. Ukrajina sice své vojenské ztráty zcela logicky podhodnocuje, ale pohled na plápolající vlajky dává tušit, že konflikt si vyžádal už spoustu životů. Vojáků, ale i civilistů. To potvrdil i generálmajor Serhij Krivonos, který hovořil i o hromadných hrobech, které ukrývají stovky žen, dětí, starců.
Lesya se v těchto dnech chystá na další cestu k jednotkám, které materiálně podporuje. Na platformě Donio má kampaň, a přestože peníze, jež dosud vybrala, ani zdaleka nepokryjí skutečné nákupy, které na Ukrajinu odvezla, se nevzdává. „Budu pomáhat pořád. Většinu toho, co vydělám, investuji do pomoci. Nechci vidět další a další hroby,“říká dobrovolnice, jež v dílně na Smíchově pracuje do pozdní noci. Její mýdlové květiny pomáhají zachraňovat životy.