25 let od závazku, který řeší dilemata
Vjednom souvětí lze shrnout aktuálně oslavované 25. výročí vstupu Česka do Severoatlantické aliance tak, že se jedná o smluvní závazek z dávné minulosti, který za nás řeší dilemata, jež bychom dnes nemuseli zvládnout. Omezuje náš vlastní prostor pro debatu, z níž bychom mohli vyjít třeba i jako dezorientovaná a až příliš fragmentovaná společnost. Máme štěstí, že některé zásadní otázky jsou za nás už rozhodnuty a nemusíme se v nich pořád znovu šťourat. Zkrátka je to mantinel, který nás tak trochu osvobozuje od sebe sama.
12. března 1999 probíhal v Liberci před radnicí relativně skromný a neokázalý obřad s nástupem části tehdejší základny chemického vojska. Byl pěkný předjarní den s modrou oblohou a jisté vzrušení cítit bylo – ať už kvůli předjaří, či pro rostoucí napětí kolem Kosova, jež velmi brzy přerostlo do první, dodnes kontroverzní operace s naší alianční přítomností.
Na jednu stranu tehdy Česko přijalo značnou porci důvěry spojenců. Ani zdaleka jsme tenkrát Alianci neposílili – třeba tak, jak se to teď povedlo s Finskem a Švédskem. Jenže také to nebylo pro nic za nic: kromě tehdy nesporně působící aury Václava Havla totiž Česko mělo také hodně „odmakáno“.
Od operací v Perském zálivu přes UNPROFOR, IFOR a SFOR v bývalé Jugoslávii v NATO viděli, že Češi nejsou jen od pohledu sympatičtí lidé, ale i docela energická, spolehlivá a použitelná parta.
Ani NATO nebylo a není bez chyb. Některé směry adaptace po studené válce, třeba ta pod heslem „out of area or out of business“(tedy operovat mimo území NATO, anebo uvrhnout Alianci do bezvýznamnosti), se moc nepovedly. Někdy byly ambice větší než skutečné schopnosti. Obří a nekonečná operace v Afghánistánu, přes spoustu dílčích a nevýznamných přínosů, skončila celkově zásadním neúspěchem. NATO ale dodnes ví, že Češi i do tohoto společného neúspěchu dali hodně.
Právě při aktuálním výročí bychom měli myslet na oběti vojáků v aliančních operacích. I u nás jednotlivé rodiny zažívaly strašné okamžiky, které se dnes na Ukrajině odehrávají denně.
V současnosti NATO prochází návratem k původnímu účelu společné obrany, přestože před čtvrtstoletím se to jevilo jako do budoucna téměř nereálné. Celková obranyschopnost tehdy prakticky nebyla tématem, stejně jako role a stav obranného průmyslu, tehdy rozpadlého a stagnujícího. Dnes jsou schopnosti a konsolidace českých a slovenských zbrojních firem klíčovým, dokonce i z evropského pohledu cenným strategickým aktivem.
Pokud jednou z alternativ pro nás kdysi byla neutralita, troufám si tvrdit, že její konec zhmotněný v obratu Finska a Švédska a s ním kontrastující pozice Rakouska ukazují, jak dobře jsme tehdy udělali. Zajímavější bude hodnocení našeho členství až tak po osmdesáti nebo sto letech. Možná bude všechno jinak, ale s větší pravděpodobností březen 1999 zůstane pro Čechy zapsán jako jeden ze šťastných momentů v moderních dějinách.