Virtuální svět v časech viru

Sociální sítě a celý virtuální svět zažívají v době karantény hotové žně. Milým překvapením jsou projevy sounáležitosti a empatie, ale nedělejme si iluze – nebude to trvat dlouho.

Musím úvodem konstatovat, že není absolutně pravda, že v Česku snad momentálně vinou nouzového stavu strádá veškerá kultura. Minimálně spisovatelské řemeslo zažívá v těchto dnech a týdnech přímo progresivní konjunkturu. Více než šest milionů tvůrců denně zasedá ke svým počítačům a notebookům a nedočkavě se chápe mobilních telefonů a tabletů, aby jejich prostřednictvím sdělili světu svá zásadní stanoviska prakticky k čemukoliv.

Kdosi přirovnal tento mocný virtuální nástroj k pavlači, kde se můžete kdykoliv zapojit do debaty, dozvědět se, co je nového, třeba se i poradit, trochu si od plic zanadávat a zase kdykoliv odejít. Myslím, že je to trefná metafora.

Nicméně když de facto nemáte kam odejít, třeba z toho důvodu, že dodržujete pravidla domácí karantény, pak se obvykle doba, kterou na oné pavlači strávíte, logicky prodlužuje a obvyklých 143 minut, které v průměru na síti denně trávíme, vám prostě už nestačí. Potřebujete zkrátka větší tvůrčí prostor, v němž můžete adekvátně reagovat na všechny nestandardní situace, jež s sebou tato specifická doba přináší. Možnosti jsou obrovské, konsekvence přitom nedozírné.

Síla nesmyslu na síti

Když v době pandemické krize napíšete na sociální sítě, že máme jako prevenci proti koronaviru nosit výhradně červené ponožky, lidé okamžitě vykoupí veškeré červené ponožky, co tu jen jsou. A protože jich určitě nebude dost, začneme čile improvizovat a barvit načerveno ponožky všech existujících barev, dokud nedorazí očekávaná humanitární (byť zaplacená) dodávka z Číny. Bohužel, Číňané mají menší nohu, takže nezbývá než jim za tu snahu alespoň veřejně poděkovat.

Dobrá zpráva je, že na internetu se zatím skutečně nebezpečné poplašné zprávy prakticky nevyskytují. Mírně absurdní výjimku vlastně tvoří jen usvědčený chlapec, který si na sociálních sítích zažertoval, že se s gustem věnuje oblizování pečiva v supermarketech. Nebo dívka, která se podepsala pod známou nahrávku, kde na základě zaručeného zdroje z nejmenovaného ministerstva oznamuje národu, aby se šel ještě rychle proběhnout a hlavně nakoupit, než bude vyhlášeno stanné právo. A jelikož k tomu došlo v nouzovém stavu, hrozí této nadstandardně informované slečně a činorodému degustátorovi dle krizí zpřísněného zákona až osm let vězení.

Osobně bych byl spíše pro pár facek, ale zaznamenal jsem naopak zcela vážnou diskusi zhruba padesáti rozlícených uživatelů, kteří v této souvislosti velmi želeli toho, že u nás byl tak zbrkle a neuváženě zrušen trest smrti. Internet je často nemilosrdný a takto militantními proklamacemi je vyztužen do posledního bajtu.

Například jeden z uživatelů na adresu pána, jenž se vrátil z Rakouska s lyžemi a bohužel i s koronavirem, podotkl: „Tak poslouchej, hrdino, všichni debilové, kteří jeli na lyže, by měli zaplatit lidem za to vězení.“A závěrem jeden z budoucích talentů české žurnalistiky uzavřel svůj emotivní status slovy: „Ty a tobě podobní zaslouží jen kulku do hlavy, jste debilové a to je všechno!“

Podobně oduševnělé a neohrožené výplody virtuálních hrdinů zná ovšem celý svět, nejde o žádný kaz v české povaze. Například nedávný výzkum prezentovaný v časopise British Psychological Society zjistil, že studenti s nízkým sebevědomím využívají sociální média a jejich schopnosti ke spojení se s ostatními, čímž si své sebevědomí úspěšně zvyšují. V davu je člověk obvykle silný, individuálně už jsou tam určité rezervy.

Ale nechme přehnaného moralizování. Etické hranice na sociálních sítích si přece víceméně vytváříme sami (nepočítám-li různé kampaně typu „za čistší Facebook“apod.). Názory jsou proto často nekorektní, oportunistické, vulgární, xenofobní, rasistické, šovinistické či jinak obskurní, ovšem pokud dokážete toto informační smetiště argumentů propastně rozdílné hodnoty systematicky prohledat, roztřídit a analyzovat, získáváte tak nesmírně cenná data o skutečném stavu české společnosti.

Chiméra wu-chanského jara

Ta se právě teď jeví jako pozitivní, empatická a až nezvykle vstřícná. Hromadí se projevy sounáležitosti, nabídky pomoci, výzvy k všeobecné zodpovědnosti. Naše leckdy cynická společnost zahleděná sama do sebe, lapená do tenat patologické totality peněz, si najednou vzájemně pomáhá, oceňuje se a podporuje ty, kteří se ocitli „v první linii“.

Jaký to div! Nastala snad jakási všeobecná morální obroda? Prožíváme „wu-chanské jaro“? Čeká nás osudové společenské kataklyzma? Přispěje krize k tomu, abychom zásadně přehodnotili svůj žebříček hodnot, abychom přestali jen slepě hromadit majetek a otevřeli se mnohem více hodnotám duchovním?

Bohužel, namístě je spíše empiricky podložená skepse. Jak ukazují celé dějiny lidstva, linoucí se v pravidelných sinusoidách vzestupů a pádů, člověk je tvor nepoučitelný. Troufám si odhadovat, že na našem posvátném honu za mamonem se do budoucna nic podstatného nezmění – leda by se v době předpovídané ekonomické krize ještě zintenzivnil...

To, že teď šijeme roušky, neznamená, že na sebe už brzy nezačneme zase šít hlavně boudy.

To, že teď šijeme roušky, ještě neznamená, že na sebe už brzy nezačneme zase šít hlavně boudy.