Bourání budov je plýtvání
Najdete nás i na Facebooku facebook.com/PrahaDnes Praha by se podle památkáře Josefa Štulce měla vyhnout likvidaci památek ve stylu Šanghaje
Devadesátky byly podle památkáře Josefa Štulce pro památky horší než působení komunistů. Od 90. let developeři totiž začali brát historické budovy útokem. Přestože panovaly obavy, že si chráněné centrum Prahy svou hodnotu nedokáže uchovat, nakonec se to podařilo.
„Historické jádro Prahy zůstalo jako jeden celek v rozsahu městské památkové rezervace. I na různých odborných konferencích jsem v minulosti slýchával, že není možné, aby se toto podařilo,“říká Štulc.
PRAHA Máte radost, že se kvůli koronaviru vylidnilo centrum? Na památky je lepší výhled…
Městům nesvědčí žádný extrém. Dokud bylo přelidněné turisty, bylo v tom cosi nepřirozeného. A dnes, když je liduprázdno, tak je to zase poněkud nepřirozené. Život a proudění lidí do centra každého města patří, takže i když si to zčásti užívám, tak ze současné situace nemám radost. Podle mě je to příležitost pro fotografy, ale doufám, že se to už nebude opakovat.
Teď se pozornost hodně ubírá k nemocnicím – i tam najdeme zajímavé historické budovy.
Ano, nemocnice ale patří k těm památkám, které byly nejčastěji a nejradikálněji modernizované. Na druhé straně ale řada nemocnic byla původně postavena jako kvalitní architektura. Tím myslím například Thomayerovu nemocnici, další sídlí v cenných historických areálech, které byly k potřebám nemocnic adaptovány. To je kolej novoměstských jezuitů na Karlově náměstí.
Hodně se mluví o zchátralé Nemocnici Na Bulovce. Jedním z návrhů je zbourat staré objekty a vystavět moderní nemocnici.
Bourání se mi příčí z důvodů ekologických a samozřejmě většinou i památkových. Také se mi příčí ten současný přístup, že je stavba spotřebním zbožím. Úsilí, které bylo kdysi vloženo do projektu, i fyzická energie, kterou si vyžádala výstavba, a tuny materiálu se musejí odvézt za cenu dalších, velkých energetických investic. A nová výstavba zase znamená přivezení dalších tun materiálu.
S nemocemi a památkami také souvisejí různé morové sloupy.
Ano. Těch je celá plejáda a byly vztyčeny přeživšími jako díkuvzdání po odeznění moru. A musím připomenout, že dnes tolik diskutovaný mariánský sloup není tohoto typu, protože byl postaven jako díkuvzdání po nemenším nebezpečí – za to, že Praha odolala útoku profesionální švédské armády.
A co říkáte na to, že vzniká replika mariánského sloupu?
Kdyby sloup nebyl vandalsky zničen tím anarchisty popíchnutým davem, tak bychom dnes stejně museli dříve nebo později uvažovat o tom, jestli mariánský sloup dát bez náhrady do lapidária, nebo jestli na jeho místě nepostavit repliku. Bez replik a kopií se památková péče neobejde, protože bohatství pískovcové plastiky není věčné. Osobně znovuvztyčení mariánského sloupu podporuji. Zdařilá je i replika sochy Madony – teď je u nepoužívaného vchodu Týnského chrámu a bude součástí mariánského sloupu.
S kopiemi památek se v metropoli nesetkáváme poprvé.
Ano, musím například připomenout, že sousoší svatého Františka Xaverského na Karlově mostě je mistrovskou kopií. A bylo to nutné, protože originál byl poškozen při velké povodni, během které byly zničeny i dva pilíře mostu. Velká část sousoší byla domodelována podle
fotografií a případ mariánského sloupu je v tomto velmi podobný.
A jsou připraveny už všechny součásti mariánského sloupu?
Okolo sloupu mají být ještě čtyři pilíře. Na nich mají být andělé, kteří zápasí s válkou, herezí, hladem a morem.
Tak nakonec najdeme nějakou spojitost mezi morovými sloupy a tím mariánským…
Ano. Ale pokud by na Prahu udeřil mor zároveň se Švédy, tak by to město asi nepřežilo. V tomto případě bylo hlavním impulzem ke stavbě opravdu odražení Švédů.
Památkáři se v poslední době vyjadřovali i k železničnímu mostu na Výtoni. Co soudíte o rozhodnutí ministerstva kultury o ponechání památkové ochrany?
Ten most samozřejmě představuje velký památkářský problém. Nutno ale podotknout, že například v Anglii mají v provozu i mnohem starší mosty podobného druhu. Výtoňský most je velmi kvalitním technickým dílem z počátku 20. století a stal se součástí toho vyšehradsko-vltavského panoramatu. Most se s Prahou dokonale sžil. Já věřím a mám takové informace, že ten most půjde zachránit. Bude ale nezbytné, protože si to vynucuje život a tomu nemůžeme vzdorovat, aby vedle vznikl ještě druhý most, který bude mít další dvě koleje. Už jsem některé návrhy viděl a pokládám je za přijatelný kompromis. A je nutné chápat, že preferování železniční dopravy před automobilovou je logické, i když jako památkář z projektu nového mostu nadšený samozřejmě nejsem.
Občas památkáři musejí ustoupit potřebám reálného života…
Ano. A podobné je to s varhanami ve svatém Vítu na Hradčanech. Podobnou katedrálu si můžeme bez kvalitních varhan jen těžko představit, zároveň ale není ideální ani instalace současného nástroje. Je však pochopitelné, že památková péče nebránila ani tomuto záměru.
Vraťme se k mostu – nedaleko něj je chátrající nádraží Vyšehrad. To rovněž představuje aktuální problém a diskutovaná je otázka vyvlastnění.
Stále nemohu uvěřit svým očím, jak bezostyšné vyděračství dnešní majitel uplatňuje. On by chtěl Praze nádraží prodat za několikanásobnou cenu, než za jakou objekt získal. Budova je navíc nepoměrně více zchátralá než v momentě, kdy ji kupoval. Z právního hlediska je vyvlastnění možné a současný vlastník by se v takovém případě musel smířit s cenou v místě a čase obvyklou. Ta se dá snadno určit a existují jistá objektivní kritéria. Vzhledem ke stavu objektu jde ale o hru o čas. Je možné, že se ten objekt zcela zřítí a majitel si tam bude nakonec moci postavit něco podle svého gusta.
Pokud by se nádraží povedlo zachránit, byl by to nepochybně úspěch. Co ale považujete za úspěch z těch věcí, které se povedly v minulosti?
Úspěch je, že se podařilo odolávat skutečně neuvěřitelnému investičnímu tlaku, který hlavně v 90. letech byl velmi brutální a používal i velmi nečisté metody. Komunisté ani tak velké škody nenapáchali a za jejich působení památky spíš jen chátraly. A teď ten tlak z 90. let prožívá v takové druhé vlně určitou renesanci. Úspěchem nepochybně je, že historické jádro Prahy zůstalo jako jeden celek v rozsahu městské památkové rezervace. Ani ochranné pásmo památkové rezervace nebylo ještě zcela rozrušeno neadekvátní výstavbou, takže pořád je Praha jedinečným urbanistickým celkem a jedním z nejkrásnějších měst na světě. I na různých odborných konferencích jsem v minulosti slýchával, jak je možné, že se to podařilo.
Dalo by se říci, že Praha svůj boj o památkový charakter města definitivně vyhrála?
Rozhodně ne. Stále mě znepokojuje třeba výstavba na pankrácké pláni, v jejím okolí či v poslední době i v blízkosti náměstí Winstona Churchilla. Diskutabilní je i to, co postavil Central Group v blízkosti věže Telecomu na Žižkově. Vzniká navíc samý komerční průměr – poslední hodnotnou stavbou byl Tančící dům. Praha by se ale měla vyhnout to- mu, čemu říkám šanghajizace. Šanghaj byla kdysi významné historické město, ze kterého ale dnes už prakticky nic nezbylo. Mám moc rád kvalitní současnou architekturu, té ale v Praze mnoho nevidím.
Nepatří projekt Penty mezi Masarykovým nádražím a Florencí k ukázkám šanghajizace?
To místo je trochu prokleté, je blízko centra i nádraží. A to láká k co nejhustší zástavbě. Mám obavy, že s jídlem roste chuť a developer bude chtít realizovat celý ten megalomanský projekt, který by navíc mohl zafixovat současnou podobu severojižní magistrály. Ta by měla jednou zmizet a nová výstavba by měla mít stejný rozměrový formát jako ta původní v sousedství.