Pro zlato do Dauhá Ať mají soupeřky strach
Má před sebou sedmé a zřejmě poslední MS. I na něm chce Barbora Špotáková získat medaili.
Jako maminka dvou dětí a jako úřadující mistryně světa. Příští sobotu vyrazí oštěpařská královna Barbora Špotáková na svůj už sedmý světový šampionát do katarského Dauhá.
Polovinu z předchozích šesti mistrovství vyhrála. A pořád nemá dost. I v osmatřiceti letech je stále hladová po úspěších.
A taky neustále usměvavá. „Věřím, že je všechno na dobré cestě. Kdyby to tak nebylo, asi se tolik nesměju,“říká.
Doslova záříte. Je za vším tím optimismem povedená příprava?
Určitě, byla doslova špičková, přesně podle mých představ. Přitom jsem to nečekala, měla jsem problémy s achilovkou, nemohla jsem běhat. Se Zuzkou Hejnovou jsme sdílely nějaké fígle a naštěstí to vyšlo, problémy odezněly koncem léta. Konečně jsem mohla trénovat naplno, udělala jsem dost práce, tak snad to tělo pobere. Když si odpočinu, mohla bych být zase na vrcholu.
Na tom jste už patnáct let. Máte za sebou šest světových šampionátů. Co se vám vybaví z toho prvního v Helsinkách?
Ten byl takový nešťastný. Bylo tam šikmé rozběžiště, skončila jsem na nešťastném třináctém místě, na to si pamatuju velmi dobře. Ve finále si pak snad všechny oštěpařky hodily osobák, což mě taky mrzelo. Ale když si člověk počká, štěstí se k němu obrátí.
Na který z šampionátů máte naopak nejlepší vzpomínky?
Asi na ten poslední před dvěma roky v Londýně. Po deseti letech jsem se zase stala mistryní světa (pak ještě dodatečně získala titul z MS v Tegu 2011 po diskvalifikaci Rusky Abakumovové) a velkou radost tam se mnou prožívala spousta českých fanoušků, byla tam úžasná atmosféra.
Teď vás čeká první šampionát v roli dvojnásobné maminky. Jak to zvládáte?
Manžel i obě babičky mi vytvořili skvělé zázemí, bez kterého by to samozřejmě nešlo. Základ je v organizaci a stoprocentní spolehlivosti zmíněné trojice. Moje setrvání ve vrcholové atletice je sice do jisté míry extrém, ale beru to tak, že do olympiády v Tokiu má mé rozhodnutí ještě smysl. Ostatně všichni v naší rodině byli pro, abych se tou cestou ještě vydala.
Už máte zorganizovanou domácnost na průběh šampionátu?
Ještě jsme to úplně neorganizovali, ale zapojí se obě babičky, protože Lukáš (přítel) jede se mnou, za což jsem hodně ráda. Víme z minulosti, že když nejede, je to špatně. Tím, že jede se mnou, položili jsme velký základ úspěchu. I z toho je vidět, že šampionát bereme vážně.
Mluvíte v množném čísle.
Naschvál. Děti o tom nerozhodovaly, ale my všichni okolo jsme do toho zapojení. Musíme zabrat a věříme, že to za to stojí, že pořád můžu předvádět slušné výkony.
Mladší syn Darek odloučení zvládá?
Je to teď trochu složitější, ale to hlavně u předávání, které je trochu srdceryvné. Ale to zvládneme. Když už je s babičkou, je úplně v pohodě.
Dostanete od staršího Janka tradiční talisman?
On nějak přestal fungovat, asi musím najít jiný. Ten hlavní v podobě Lukáše tam ale mít budu. Od té doby, co jsem s ním, tak se mi daří. Je spolehlivý.
Čeká vás v mnohém zvláštní šampionát. V době, kdy v jiných letech jezdíte na dovolenou, teď máte předvést vrchol roku. Nevadí vám předlouhá sezona?
Zrovna mně by to mělo prospět. Tím, jak jsem nemohla trénovat a pořádně běhat, tak mi pořád nějaká energie zbyla. Opravdu se těším. Ráda bych si zvedla náladu na konci sezony i s ohledem na tu nadcházející s olympiádou v Tokiu. Zároveň bych ráda i trochu demotivovala soupeřky a ukázala jim, že to pořád jde. Aby věděly, že nepatřím do starého železa.
Jaká to změna. Ještě na začátku sezony jste si nebyla jistá, jestli na mistrovství vůbec pojedete…
… a nakonec ta sezona předčila má očekávání. Už jen to, že jsem postoupila do finále Diamantové ligy, byl úspěch. Sebevědomí mám, ráda bych v Dauhá předvedla svůj nejlepší letošní výkon.
Čtyři ženy letos přehodily 67metrovou hranici. Konkurence je silná.
Ale já konkurenci nikdy úplně nesledovala. Takhle jsem to vždycky dělala a myslím, že je to lepší. Vždycky jsem se soustředila sama na sebe a snažím se v tom pokračovat. Bude to vyrovnaný a otevřený závod, a když se podaří hodit kolem 65 metrů, bude možné myslet na medaili. A to není zase tak daleko. (usměje se) U některých holek už velké výkony padly, měly třeba vrchol jinde a už budou vymlácené. Věřím, že na medaili nebude potřeba hodit nějakou ukrutnou vzdálenost.
Vy máte letos nejlepší výkon z Kolína – 63,85 metru. Ten budete chtít, předpokládám, vylepšit.
Určitě. Věřím v sezonní maximum. Sebevědomí mám největší za celou sezonu, ale lepší je stejně brzdit očekávání a být překvapená. Na rovinu říkám, že bez letošního maxima bych byla trochu zklamaná.
Hodně se řeší i katarské klima a přechody ze 40 stupňů do klimatizovaných prostorů stadionu. Jste na to připravená?
Nejsem nejchoulostivější člověk, nevadí mi extrémní přechody. I u nás bylo vedro, používáme klimatizaci v autě, zase taková změna to nebude. Navíc v Tegu, Ósace nebo i jinde bylo taky vedro a ti šílenci tam pak klimatizaci přepalovali. Jediné, co jsme nezažili, je klimatizace na stadionu, ale to by nemuselo být tak nepříjemné. Nerada závodím ve 40 stupních, takže pro mě to bude spíš výhoda. Člověk si holt musí dávat pozor a zas to tak neprožívat. I s kašlem se ale dá závodit.
Když jste zmínila Tegu, i odtamtud teď máte dodatečně zlato. Převezmete si ho nyní v Dauhá?
Nabídku jsem dostala, ale odmítla jsem. Jedu tam závodit a bojovat o další medaili, tak by bylo zvláštní mít tam další ceremoniál. Medaile by měla dorazit poštou.
Co skupina fanoušků Bára Ultras? Přijede vás do Kataru podpořit?
Dauhá se vzdali. Už ale mají letenky a ubytování v Tokiu, což je na jednu stranu zavazující, ale také motivující.
Za rok byste definitivně mohla dorovnat Jana Železného. Oba máte tři zlata z mistrovství světa, oba jste světoví rekordmani. A oba můžete být trojnásobní olympijští šampioni.
Já nikoho nevyrovnávám. V tomhle se nesoutěží.
A co bude po Tokiu? Už jste přemýšlela?
Nejspíš konec s aktivní oštěpařskou kariérou. Pokračovat už by bylo hodně extrémní. Už takhle je to extrém, ale zatím to jde. Za rok to bude tak akorát na hraně.