PRAVDA O ČESKÉ OBEZITĚ

Je to velká záhada. Nikdy se Češi tolik nezabývali zdravým životním stylem, nikdy tolik nezkoumali jídlo, nikdy nebylo tolik výživových poradců. Přitom stále tloustnou. Objevují se na předních příčkách v žebříčcích nejobéznějších národů. Ale patří tam opr

Tady jsou některé titulky z médií v posledních letech.

Rok 2015: Češi jsou nejtlustší v Evropě. Češi jsou pátí nejtlustší v Evropě. (Pozoruhodné, jak se během jediného roku situace mění, že?)

2016: Česko se umístilo jako čtvrtá nejobéznější země světa a první v Evropě.

2017: Češi mají nejhorší stravovací návyky.

2018: Češi jsou nejtlustší v historii.

Utěšme se faktem, že různé žebříčky a srovnání bývají poněkud zavádějící. Jak vlastně vznikají? Copak se dá objektivně změřit, zda je víc pupkatých tatíků mezi Čechy, Řeky, nebo Němci a jak objemné jejich pupky jsou? To je někdo každý rok obchází s centimetrem a váhou? A jak se vybírá ten takzvaně reprezentativní vzorek?

Jasně, řekneme si, třeba na tom vůbec nejsme tak zle. Ale faktem je, že kdykoliv se nějaký žebříček obezity objeví, vzbudí pozornost.

Před časem jsem byla svědkem této situace. Odehrála se na ostravském letišti. Na odbavení čekali místní turisté mířící za teplem. Kolem prošly dvě letušky. Velmi štíhlé bytosti opravdu luxusního vzhledu. V té řadě turistů nebyl snad nikdo, kdo by je nezaregistroval. Okoukli je muži, ženy, děti, jak to tak bývá, když kolem projde někdo opravdu zajímavý, dokonce krásný. Ale pak přišel šok. Nikdo pochvalně nepokýval hlavou, žádný muž neřekl genderově nevyváženou poznámku, za kterou by od manželky dostal pohlavek. Místo toho zněly věty: No ty jedly asi hodně dávno. Mají zakázáno žrát, aby letadlo nebylo přetížené, ha, ha, ha.

Pohledy na ty dívky byly rentgenující, posměšné, ba některé přímo zlé. Většina z turistů přitom měla jasně viditelnou nadváhu, mírně řečeno. Pánská břicha se kynula nad plandavými krátkými kalhotami, dámská stehna byla mohutná, úzkými kalhotami dosti obepnutá. Větší či menší špeky se draly na povrch a třásly se, možná radostí z představy, že už brzy, za pouhých pár hodin budou v jídelně, kde bude vše all inclusive.

Zkrátka, váha je téma, které rozděluje společnost na my a oni. Jsme schopni se kvůli němu pořádně rozhádat:

Až budou tlustí hubení, hubení budou studení.

Miláčku, ty jsi zase přibral, ale to nevadí, mně se tvoje bříško líbí.

Žijeme jen jednou, tak proč bych si nedopřála.

Že tě to baví, pořád chroupat mrkev. A ti druzí: Jak to můžeš jíst? No počkej, teď ti nic není, ale až budeš mít ve čtyřiceti cukrovku a ucpané cévy, řekneme si.

Žijeme jen jednou, tak ten život chci žít ve zdraví co nejdéle.

Aha, tak pro tebe je divný každý, kdo jí zdravě a není mu jedno, jak vypadá?

JAK TO MĚŘIT?

Tak jaká je pravda o české obezitě? Jsme národ tlusťochů, nebo asketů pečujících o své zdraví? Kdo tvoří většinu? „Myslím, že se stačí rozhlédnout po ulici. Každému, kdo cestuje, musí být na první pohled jasné, že na tom nejsme jako například ve Spojených státech a dalších zemích. Vzniká hodně srovnání a objevují se četné zprávy, ale ty se někdy zveličují s cílem zvyšovat obchod s různými potravinovými doplňky. Srovnávání národů jsou sporná. Vím o případu, kdy se ukázalo, že některé státy dodaly staré, neodpovídající údaje,“říká Štěpán Svačina, přednosta 3. interní kliniky endokrinologie a metabolismu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, jeden z nejuznávanějších odborníků na výzkum obezity.

Podle Svačiny při pátrání, jak je na tom český národ s váhou, lze vycházet z průzkumu agentury STEM/MARK za přispění Všeobecné zdravotní pojišťovny, který byl ukončen v roce 2013. „Ten se dá považovat ze exaktní. Ukazuje, že počet obézních Čechů strmě stoupal po roce 1990, pak se ustálil a v době průzkumu se už nezvyšoval. Od té doby však nemáme údaje,“vysvětluje.

Což ovšem nijak neuklidňuje, protože z průzkumu tehdy mimo jiné vyplynulo, že víc, než je zdrávo, váží přes polovinu Čechů. Z nich mělo 34 procent nadváhu a 21 procent jich bylo obézních. Lékaři se přitom shodují, že od nadváhy k obezitě není moc daleko. Zkrátka mnohem pravděpodobnější, než že člověk s nadváhou s přibývajícími roky zhubne, je to, že se propracuje k nadváze větší.

„Nejsem příznivcem zdůrazňování rekordů a procent,“uvádí další specialista na léčbu obezity Petr Sucharda z 3. interní kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. „Je v podstatě jedno, jestli jsme v nějakém žebříčku označeni za pátý, desátý, či dvanáctý nejobéznější národ. Mnohem důležitější je, jak lidé obezitu vnímají, zda proti ní chtějí něco dělat. V podstatě se však dá říct, že patříme do první třetiny nejobéznějších národů.“

Jak se má vlastně obezita měřit? „To je problém,“pokračuje Petr Sucharda. „Měření podle indexu BMI nedostatečně vypovídá pro konkrétního člověka. Daleko důležitější, než jaký

má člověk index BMI, je samozřejmě to, kolik má tuku a kde se mu tuk ukládá. Každý člověk je jiný. Překonané už je i škatulkování podle stupňů obezity. Nicméně lepší systém měření zatím nemáme. Zkrátka o všem už toho víme tolik, že nyní nic není jednoduché.“

CUKR ZA ODMĚNU

Světová zdravotnická organizace označila obezitu za globální epidemii a jeden z největších zdravotních problémů současnosti. Nadváha a obezita podle ní odpovídají u dospělých obyvatel Evropy za zhruba osmdesát procent případů diabetu 2. typu, pětatřicet procent onemocnění ischemickou chorobu srdeční a pětapadesát procent onemocnění hypertenzí. Na tyto nemoci zemře každoročně milion lidí. Zjednodušeně řečeno, kdyby nebyli tlustí, nebyli by nemocní, tudíž by žili.

Já vím, říct to na nějaké rodinné oslavě, kde kachnička plave v mastnotě a tlačenka se třese nedočkavostí, až přijde na řadu, byla bych označena za pomýlenou vychrtlinu, která se zhlédla v alternativních způsobech stravování, což znamená, že chroupu zeleninu a nevím, co je dobré. A naopak říct mezi těmi, kteří si denně nechávají přivážet krabičky s přesně naváženou oschlou paprikou a mrkví, že taková dobře udělaná kachnička se zelím je fajn, byla bych zaškatulkována do kategorie čuník, který se nestará o své zdraví. A jsme zase u toho, nikdy dřív jídlo či správná váha a míry nebyly předmětem tolika diskusí a tolik nedělily společnost.

Tak jak je možné, že v době, kdy už toho o správném jídle tolik víme a stále o něm ze všech stran slyšíme, je tolik lidí tlustých?

„Obezita je jednoznačně civilizační nemoc,“vysvětluje Petr Sucharda. „Objevila se, když část společnosti přestala fyzicky pracovat. V průběhu staletí se množství a složení potravy postupně měnilo, ale vždycky bylo vyvažováno pohybem, fyzickou prací. Za posledních několik desetiletí se jídelníčky příliš výrazně nezměnily, přesto obézních přibylo. Z denního režimu mnoha lidí totiž zmizel pohyb. To znamená základní pohyb jako chůze či fyzická práce.“