JEHO KRÁSNÉ FILMY
Miloš Forman zemřel a já se ve vzpomínkách vracím na konec března roku 1979. Tehdy jsem poprvé viděl jeho film. Zážitek to byl nezapomenutelný. Dodnes si pamatuju, že jsem z kina odcházel jako očarovaný.
Hele, už jste to slyšeli? Na Ořechovce budou dávat Formana!
Cože, Miloše Formana? Je to možné? A co, prosím tě?
Lásky jedné plavovlásky. Viděl to někdo? Já ne. Já taky ne.
Já ani nevím, že takový film existuje. Já jsem o tom četl. Mně o tom vyprávěli naši. Kdo tu dobu nezažil, těžko uvěří. I mně, jednomu z těch studentů, které tehdejší senzační zpráva tolik vzrušila, se to už dneska zdá nepochopitelné. Byla to vůbec pravda?
Ale byla, to víte, že byla. Zvláštní doba, opravdu zvláštní. I když jsem chodil do kina na všechno možné i nemožné, i když jsem se považoval za filmového znalce, i když jsem poctivě pročetl všechny ročníky časopisu Kino z šedesátých let, které jsme měli doma, dosud jsem – a to prosím dva měsíce před maturitou – neviděl jediný film od Miloše Formana. A nezdálo se, že by se na tom v dohledné době mělo něco změnit.
Kdepak! Forman, to bylo v Československu zapovězené jméno. Stejně jako jeho filmy. Nepromítaly se v kinech, nehrály se v televizi, nepsalo se o nich, nemohli jsme číst o Oscarech. Nic.
Máme totiž rok 1979 a Husákův režim se chystá oslavit desáté výročí normalizace. Skutečně se zdá, že tady bude navěky a nic s ním nehne.
Dnes, po bezmála čtyřiceti letech, se dozvídáme, že Miloš Forman zemřel. Dávám do přehrávače DVD s filmem Lásky jedné plavovlásky. Když skončí, dojde ještě na Černého Petra. Oba jsem viděl snad dvacetkrát nebo stokrát, znám celé scény nazpaměť. Dívám se na ně, plný smutku, a vzpomínám.
Pražskou čtvrť Ořechovku jsem měl odjakživa rád. Má svůj půvab, atmosféru, krásnou architekturu. Kino stejného názvu najdete v domě, který připomíná jakési anglické sídlo, v němž u krbu sedí gentlemani, pokuřují doutníky a popíjejí whisky.
JE NAPROSTO ŠOKUJÍCÍ SLYŠET VE FILMU, KTERÝ SE U NÁS OFICIÁLNĚ PROMÍTÁ, TUHLE CHULIGÁNSKOU PÍSNIČKU.
Návštěva tohoto kina pro mě vždycky byla zážitkem, který jsem si vyhrazoval pro „lepší“filmy. Lásky jedné plavovlásky jím bezpochyby jsou.
Nemám lístek, a tak přicházím dlouho dopředu – a dobře jsem udělal. Kolem pokladny je narváno, jako kdyby přijeli Beatles. Atmosféra v sále je vynikající, všichni jsou natěšení a je jasné, že v takovém prostředí nemůže být žádný film špatný. Natož tenhle.
ŠEPTÁM JÍ DO OUŠKA
Na plátně se objeví dívka s kytarou a zarputilým výrazem, udeří do strun a syrovým hlasem spustí slavnou píseň: To co bylo včera není každý den a já potkal jsem dívku byla krásná jako sen. A já ji tak rád mám ó jéjejé a já ji tak rád mám ó jéjejé a z té velké lásky stal se ze mě chuligán. Šeptám jí do ouška krásný rtíky máš ona na to vole vole proč je nelíbáš a já ji tak rád mám ó jéjejé a já ji tak rád mám ó jéjejé a z té velké lásky stal se ze mě chuligán... Píseň pak pokračuje úplně stejně, jen se vždycky zamění několik slov: chlapec dívce šeptá do ouška, co je na ní hezkého, a ona se diví, proč nedělá to, co si ona myslí, že by s ní měl dělat. Takže:
„Krásné oči máš, ona na to vole vole, stejně mně kecáš.“
„Krásné vlasy máš, ona na to vole vole, proč je necucháš.“
„Krásnou blůzu máš, ona na to vole vole, proč ji nesundáš.“
„Krásnou sukni máš, ona na to vole vole, proč ji nesvlíkáš.“A na závěr ji zve do kina: „Půjdem do kina, ona na to vole vole je to konina...“
Po prvních vteřinách mám pocit, že jsem na hokeji. Co se rozpoutalo, to jsem v kině ještě nezažil. Diváci bouří, smějí se. Je naprosto šokující – nezapomeňte, jsme pořád v roce 1979 – slyšet ve filmu, který se u nás oficiálně promítá, tuhle chuligánskou písničku. Šokující a taky osvobozující. Namouvěru, člověk má pomalu pocit, že dělá něco zakázaného.
Zhruba v půlce písničky se objeví titulky:
Ústřední půjčovna filmů v Praze uvádí... Hanu Brejchovou a Vladimíra Pucholta... ve filmu Lásky jedné plavovlásky.
Šum v sále. Hana Brejchová? Není to chyba? Ne, to je sestra Jany. Jo tak. A kdo je Pucholt? Emigrant přece. Aha, tak proto ho neznáme...
Takhle to jde až do konce. Některé vtipy a narážky mi unikají ve smíchu publika, ale ten pocit jakéhosi zvláštního spojení s ostatními diváky je tak povznášející, že mi to vůbec nevadí. Hned za mnou sedí spolužačka Dana, která se směje tak hlasitě, že si na to vzpomenu, kdykoliv ji na třídním srazu potkám.
Zvláštní je, že film nenabízí žádný strhující příběh. A to je řečeno ještě mírně. Když se mě pak někdo ptal, o čem to bylo, nevěděl jsem přesně, co odpovědět. No o takové mladé holce, která je na internátu a sní o velké lásce, na tancovačce se zamiluje do mladého muzikanta z Prahy, odjede za ním a pozná jeho rodiče... A to je všechno? No, vlastně jo... Hmm.
DO TOHO SVÉHO ZÁVAZKU
V Československu natočil Miloš Forman před odchodem do Ameriky tři filmy. V roce 1963 to byl Černý Petr, v roce 1965 Lásky jedné plavovlásky a v roce 1967 Hoří, má panenko. Pokud jde o děj, o ten velký příběh, který vás dostane, tak to tedy žádná sláva. V Černém Petrovi učeň nastoupí do samoobsluhy a zkouší chodit s Pavlou Vrbovou. V Hoří, má panenko pořádají hasiči bál, na kterém by rádi vyhlásili královnu krásy a předali dar svému bývalému předsedovi. A to je celé. Jenže kdo ty filmy viděl a má je rád, tak ví, že to není celé.
Zůstaneme ještě chvíli v kině Ořechovka a díváme se dál. Dívky sedí ve třídě a soudružka vychovatelka jim domlouvá:
„Děvčata, podívejte se, ona ta dívčí čest není jenom tak. Ona existuje. Jestliže s ní takto zacházíte, nedivte se, že se k vám potom chlapci špatně chovají. Když jdete každý den s jiným, řeknou si to mezi sebou. Máte celý život před sebou a chcete ho prožít šťastně. Chcete se vdát za hodného chlapce, který by vás měl rád po celý život. Jenže to si musíte zasloužit. Zamyslete se nad tím. Já myslím, že byste to měly nějakým způsobem řešit.“
Jedna ze dvou dívek, které schůzi vedou, reaguje: „No tak, děvčata, já myslím, že to, co tady říká soudružka vychovatelka, je skutečně pádný důvod k zamyšlení a že by si každá měla vzít jako do toho svého závazku a opravdu se polepšit.“
A druhá dívka se přidává: „Tak já myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom si to odhlasovaly. Kdo je pro? Děkujeme. Kdo je proti? A zdržel se někdo hlasování?“
Kdo někdy seděl na nějaké schůzi v té době, kdy se pronášely nesmyslné fráze a hlasovalo se o všem možném, aniž by nad tím kdokoliv přemýšlel, jistě chápe, co tahle scéna s diváky udělala. Jakmile padlo slovo „závazek“, kino málem spadlo.
Stejný aplaus sklidila scéna, kdy matka otevírá v předsíni kufr a do toho zazní hymna. A protože jste vychováni normalizací, podvědomě se otáčíte ke vchodu, jestli už nepřichází nějaký horlivec, který promítání ukončí a dá pokyn, aby se zdejší shromáždění rozešlo.
Mimochodem, tu zvědavou matku, která leze do cizího kufru, hrála Milada Ježková. Šlo o její první roli. Rázem se proslavila a potom už šla z filmu do filmu. Nejznámější je asi jako paní Jechová, která si v Kulovém blesku pochvaluje, jaká je to pěkná půdička, a tvrdí, že podle Máni to není směroplatný.
HOLKA PŘIJDE... MLADÁ, JO?
Právě Forman byl vyhlášený tím, jak s oblibou obsazoval neherce. Ve všech třech českých filmech až na výjimky, jako byli Vladimír Pucholt nebo Vladimír Menšík, nenajdeme skutečné herce. Vedle Milady Ježkové byli nejslavnější Jan Vostrčil a Josef Šebánek. Jsou tak dokonalí, až člověk žasne, že někdo může přijít bez jakékoliv herecké průpravy a předvádět něco takového.
Když zůstaneme u našeho filmu Lásky jedné plavovlásky, tak třeba tenhle dialog Ježkové a Šebánka:
„Kdo to byl, táto? Prosim tě, vona přijede takhle večer pozdě a k nám, k rodičům. Řikal ti něco Míla, že ji čeká?”
„Já jsem se ho na nic neptal, tak mi taky nic neřikal.“
„To mně leží v hlavě. Prosim tě, kufr. Holka přijde... Mladá, jo?“
„No to víš, že mladá.“
„A já vo ničom nevim, že by měl nějakou vážnou známost.“
„No to víš, kluk ti bude řikat, jakou má známost.“
Tohle mě nikdy nepřestane bavit. Máte pocit, že slyšíte nějaký záznam skutečného hovoru rodičů, nikoliv scénu z hraného filmu.
Formanovi neherci byli geniální. Však taky on sám vzpomínal, jak například nabádal herce od pánaboha Vladimíra Menšíka, aby hrál naprosto civilně, jinak bude vedle neherců působit nepřirozeně.