Protiatomové kryty Místa není dost
Protiatomové kryty mohou ochránit pouhý milion Čechů. A navíc jen teoreticky.
Ztéměř šesti tisíc úkrytů civilní ochrany v Česku jich funguje pouhých 1 845. Útočiště by v případě potřeby nabídly jen desetině populace. A to, do jaké míry by ji skutečně ochránily, je diskutabilní.
Když se minulý týden zřítil strop podzemního objektu na pozemku pražské školky na Černém Mostě, vzbudila událost velkou pozornost. Přestože se nakonec ukázalo, že nešlo o protiatomový úkryt, jak naznačovaly první zprávy, nebylo by to natolik překvapivé.
Úkrytů civilní ochrany je sice v tuzemsku necelých šest tisíc, ale většina je ve špatném stavu. Vznikaly v padesátých a šedesátých letech minulého století jako reakce na studenou válku mezi Sovětským svazem a USA.
„Z celkového počtu 5 700 úkrytů je už většina vyřazena z provozu. Provozuschopných jich je v tuto chvíli 1 845 a poskytnou úkryt více než jednomu milionu obyvatel,“potvrzuje mluvčí hasičů Nicole Zaoralová.
Část z nich jsou velké podzemní stavby určené pro ochranu až několika tisícovek lidí. Většina z nich je však mnohem menších rozměrů a nachází se zpravidla pod bytovými domy.
Právě desítky takových úkrytů jsou každoročně z evidence úkrytového fondu vyřazeny. Stávají se z nich obyčejné sklepy nebo třeba muzea. Důvod je jednoduchý – národní Koncepce civilní ochrany se totiž od začátku nového tisíciletí pomalu přestává na protiatomové úkryty spoléhat.
„Stálé úkryty, které byly budovány pro ochranu obyvatelstva proti účinkům zbraní hromadného ničení, nelze z hlediska doby jejich zhotovení a nerovnoměrného rozložení na území České republiky využít při nevojenském ohrožení,“psalo se v Koncepci ochrany obyvatelstva schválené vládou v roce 2002.
Dobu „zpohotovení“koncepce zmiňuje proto, že úkryty nejsou připraveny k okamžitému využití. U většiny z nich by trvalo minimálně jeden celý den, než by se v nich mohly účinně schovat první osoby. Mnoho z nich totiž slouží jako skladiště – ty větší pro komerční subjekty, menší pro obyvatele okolních domů.
Majitelé úkrytů jsou nicméně povinni zajišťovat jejich pravidelnou údržbu a do zmíněných čtyřiadvaceti hodin je vyklidit a zpřístupnit.
Půl milionu míst pro Pražany
Problémem je rovněž nerovnoměrné rozložení úkrytů po republice. Byly totiž většinou budovány ve velkých krajských městech a obzvláště v Praze, která byla nejpravděpodobnějším cílem případného útoku. Proto z milionové kapacity fungujících úkrytů civilní ochrany připadá celá polovina na hlavní město.
Tomu napomáhá i skutečnost, že jako protiatomový úkryt byly konstruovány i tehdy budované stanice a tunely metra. Ochranný systém pražského metra v sobě ukryje 332 tisíc lidí, dalších 15 tisíc lidí by se mohlo schovat ve speciálně upraveném Strahovském tunelu.
Naproti tomu například Středočeský kraj má na svém území jen 147 úkrytů civilní ochrany s celkovou kapacitou 27 099 osob. To představuje teoretickou možnost ukrytí pro přibližně 2,7 procenta obyvatel kraje.
A to je jeden z důvodů, proč nelze na ochranu úkrytů spoléhat. Dalším je fakt, že se od doby jejich vzniku radikálně změnil způsob vedení války. „Charakter ochrany úkrytů se již neslučuje se současnou vojenskou strategií nebo s vysokým účinkem a inteligencí zbraňových systémů,“vysvětluje pražský radní pro bezpečnost Libor Hadrava (ANO).
Zjednodušeně se dají rozlišit dva typy úkrytů. „Stálé tlakově odolné úkryty se využívají k ochraně obyvatelstva proti účinkům zbraní hromadného ničení. Stálé tlakově neodolné úkryty pak k ochraně proti účinkům světelného a tepelného záření, pronikavé radiaci, kontaminaci radioaktivním prachem a částečně proti tlakovým účinkům zbraní hromadného ničení v případě stavu ohrožení státu a válečného stavu,“uvádějí na svém webu středočeští hasiči.
Kdo dřív přijde, ten se skryje
Pro část krizových situací se nicméně některé úkryty prostě nehodí, jak ukázaly povodně v roce 2002, které zaplavily osmnáct stanic metra. Dopravní podnik tehdy sečetl škody v metru na téměř sedm miliard korun. Úkryty civilní ochrany jsou navíc konstruovány tak, aby poskytly útočiště po dobu 72 hodin, takže i v případě déletrvající krize by bylo jejich využití problematické.
Na překážku je rovněž skutečnost, že většina lidí ani neví, kde se v jejich okolí úkryty nacházejí. A i kdyby to nahodou věděli, brzy by se dveře úkrytů dalším příchozím uzavřely kvůli nedostatečné kapacitě. Zajímavostí ale je, že by u vstupu platila při přijímání lidí úplná rovnost. Nerozlišoval by se ani jejich věk či pohlaví, natož zda daná osoba bydlí v nejbližším okolí úkrytu, nebo je přespolní.
Jedním z mála českých úkrytů, který je na rozdíl od těch ostatních čas od času využíván k podobnému účelu, k jakému byl navržen, je ten pod pražskou Thomayerovou nemocnicí. Ukrývají se v něm dva operační sály a několik pokojů s dvaasedmdesáti lůžky.
Tato podzemní nemocnice může být v případě potřeby uvedena do provozu ani ne do hodiny. Je však třeba počítat s tím, že také vznikla již v padesátých letech.
„Všechny nástroje a zařízení, které se v ní nacházejí, jsou ještě z dob komunismu,“vysvětluje tiskový mluvčí nemocnice Ondřej Macura. Personál nemocnice je však podle něj pro práci v těchto podmínkách vyškolen.
Naposledy to bylo potřeba při povodních v roce 2002 a o dva roky dříve při oslavách milénia, kdy úkryt posloužil jako záchytka.