Hlavně z toho nezmagořit
Unikátní hráč – i kouč? Filip Jícha zahájí trenérskou kariéru rovnou na vrcholu. Tam, kde fouká
Miroslav Němý sportovní reportér MF DNES
Když dostal jako dárek stopky a píšťalku, synek Vincent ještě nechápal. „A já mu říkám: Protože na prsty pískat nebudu,“usmívá se Filip Jícha. Jeho mladší potomek si pořád úplně nezvykl na to, že slavný táta má po kariéře; loni v říjnu ji uzavřel, neboť tělo již bylo příliš dotlučené a nemohlo dál.
Tedy kariéru hráčskou. Házenkářské eso totiž míří znovu do nejvyšších možných sfér, jen v jiné roli.
Jícha brzy oslaví 36. narozeniny, pak 16. června naposledy vyběhne na hřiště při exhibici hvězdných kamarádů na zimním stadionu v Plzni. A znovu zamíří do té nejlepší ligy světa; do osudového Kielu, k dvacetinásobným mistrům bundesligy. K sedmi titulům Jícha přispěl jako hráč, teď bude asistentem trenéra a od ročníku 2019/2020 koučem hlavním.
Začínáte na vrcholu. Tam, kde nejvíc fouká. Jak to vnímáte?
Každému je přáno podle toho, jak se cítí a jak si na to věří. Chápu některé lidi, že dobrý hráč neznamená dobrý trenér, to je logické. Proto chci mít otevřené oči, uši. Tohle se nedá odmítnout.
Možnost říci „ne“neexistovala?
Víceméně vůbec. Jsem si moc dobře vědomý, že to je obrovský závazek, ale taky cítím, že to je správná cesta. Chci to zkusit. Vím, že trenérská židle, zvlášť v takovém klubu, není trvalý job. Ale já to chci dělat. Už poslední roky, kdy jsem na to fyzicky neměl, jsem atmosféru, dění na hřišti a tréninky ovlivňoval spíš mluveným slovem, svojí přítomností, vizí.
Každý říká: jako hráč zodpovídáte jen sám za sebe, jako kouč za všechny. A rozdíl je to obří.
To je mi jasné od začátku. Zodpovědnost za celý tým i vůči fanouškovské základně je obrovská. Lehko se to řekne, důležitější je mít energii a vůli a dennodenně to plnit. Protože jak se trénuje, tak se hraje.
Zkuste to rozvést, prosím.
Aniž by si to někdo zkusil na tréninkovém hřišti, nemůže to pak zvládnout před 11 tisíci lidmi. To neexistuje. Vítězství a tituly jsou v tomhle jen důsledek, nemůžeme ten dům stavět naopak. Plno lidí se baví o výsledcích, čímž řeší důsledky. Pro mě je důležitější ta dřina. A je to dobrá dřina, myslím si. To je házená, co mě extrémně baví.
Z vlastních zkušeností, že?
Na delší období je tohle správná cesta. Být pedant. Pak osobně nemám strach: někdy prohrajete, i když hrajete dobře, jen zkrátka nedáte plno střel, co byste jindy dal. V tomhle je to sport nevypočitatelný a zaplaťpánbůh za to, jinak by to byla nuda.
Umíte zhmotnit i konkrétní cíl?
Mojí povinností bude přivést tým k titulu v bundeslize. Liga mistrů je skvělá věc, ale pro fanoušky v Německu je základ tohle a v mých očích to nebude jiné. Cestou ovšem není to, že přijdu a řeknu: „Já chci vyhrát.“Bez práce to nejde zrealizovat. Německá liga se teď relativně vyrovnala, Kiel tolik nedominuje. Je potřeba dřina. Disciplína. Pokora. Ale i inovace.
I kvůli nim jste v roce volna navštívil třeba kamaráda Tomáše Satoranského hrajícího NBA...
Zrovna z amerických sportů si můžu vzít hodně, hlavně strukturu týmů a trenérských štábů. To je podle mě budoucnost, i pro házenou. Dát obory někomu, kdo je větší specialista: třeba posilovnu, atletický trénink, fyzičku. Já se chci věnovat strategii, taktice, hráčské dovednosti na házenkářském hřišti – a ne dělat, že vím všechno nejlíp.
Kdo chvíli stál, stojí opodál?
Myslet si, že vím všechno, je nesmysl. Tak bych to chtěl i koncipovat. Chtěl bych být manažerem trenérského týmu a rozhodně se nehrnout do toho, o čem nemám ánung. I am the best? Takový rozhodně nechci být.
Jaký naopak být chcete?
Hlavně komunikativní. Vím, že budu v hierarchii nejvýš, ale rozhodně nemám problém diskutovat o strategii, jen to musí být na sto procent vymyšlené a provedené. Samozřejmě si budu poslední slovo nechávat já, ale poměry se změnily. Mladší generace už je jiná. Když hráče vyděsíte a zastrašíte, dávají tomu chvíli víc, na delší dobu to však nefunguje. Důležité je, aby věděli, co zlepšovat. Ne být kamarád, ale dokázat vést dialogy na stejné úrovni.
Nejen dialogem živ je kouč.
Myslím, že v takové sociální skupině je komunikace klíč, ale jasně, patří k tomu nepříjemná rozhodnutí. Třeba nepodepsat hráče, jen mu to pak říct a vysvětlit. Neměl jsem nikdy problém si stát za rozhodnutími. Moje krédo napsané v kanceláři asi bude: Hlavně neztrať svoji identitu. Někteří trenéři se stávají magory – a to bych nerad.
Kdy jste vlastně zjistil, že po kariéře chcete na lavičku?
Cítil jsem, že mě to naplňuje. I když sám nehraju, tak jen stát na hřišti, hýbat šachovými figurkami a vymýšlet strategii, nad čímž jsem už jako hráč trávil hodiny – to mě baví. A chci být členem toho emotivního kolosu. I když jsem sám zvědavý, jak budu snášet rozhodnutí sudích a další věci.
Váš extrenér Alfred Gislason, jemuž budete první sezonu asistovat, taky u lajny lítává jako čert.
Ale to jsou normální potřeby. Jsi úplně vevnitř a vidíš, co je důležité k tomu, aby všechno vyšlo. V tom asi nebudu jiný.
Jak podstatné je, že se můžete za pochodu lepšit po jeho boku?
První rok je velký bonus a obrovské plus; můžu se za něj trochu schovat a učit se od něj. On to krásně a jadrně popsal, že tam bude, aby to padající ho... napřed chytil on – ao rok později si to chytej sám. Asi tak. (úsměv) Cítím, že i on má radost, že se vracím, že utvoříme tým. A vidí, že moje energie je vysoká. Mladej trenér, jak říká Alfred.
A má pravdu, stále jste spíš ve věku aktivního házenkáře. Netáhne vás to ještě na hřiště?
Ruce a nohy mě nesvrbí. Převeslování na druhý břeh proběhlo velmi rychle. Musím říct, že už nejsem vůbec hráč, dávno jsem to uzavřel. Cítím se být trenérem. Tím, kdo je u týmu a spolutvoří plán, kudy jít.
Zpět na úvod: trenérská židle je vratká. Co když to nevyjde?
Zodpovědnost je obrovská a plno lidí vás chce vidět padnout a libovat si v tom, že vám to nejde. Asi jsem divnej, ale mě to naplňuje a baví. Soutěživost mám v sobě. A chci s nimi soutěžit.