Milion váhajících

Budu volit, nevím koho, říká každý čtvrtý

D o volebních místností přijde zhruba pět milionů lidí. Více než milion z nich zatím neví, pro koho bude hlasovat. Jejich dilema pochopitelně žádný průzkum nezachytí. „Nejde jen o to, že čtvrtina voličů neví, komu dají hlas. Ale další polovina z nich dnes dokonce ještě není schopna nějaké konkrétní strany zvažovat. To může výsledek voleb hodně ovlivnit,“říká Pavel Šimoník, ředitel výzkumu společnosti STEM/MARK, která exkluzivní průzkum pro MF DNES vypracovala.

Je obvyklé, že z lidí, kteří chtějí volit, si celá čtvrtina neumí vybrat?

Zřejmě to odpovídá stavu doby, rozčarování z dosavadní politické reprezentace. Ani lidé s vysokoškolským vzděláním letos nevědí, komu dát hlas. A překvapuje mě právě ta vysoká míra nerozhodnutých, kteří nemají ani představu o skupině stran, jež by zvažovali. Vědí, že půjdou volit, a dostávají se do těžké situace, kterou budou muset vyřešit až ve volební místnosti. To samozřejmě dává prostor politikům – hodně bude záležet na jejich umění, co takovým voličům dokážou v závěru kampaně naservírovat, aby je strhli na svou stranu.

Kdo z toho bude profitovat?

V závěru kampaně může hodně rozhodovat třeba síla osobních vystoupení či zdůrazňování konkrétních témat. Spíše na tom vydělají strany, které nemají pevné voličské jádro. Nepomůže to naopak stranám se silným kmenem voličů, jako jsou komunisté či lidovci.

Vydělá na tom Tomio Okamura, jehož SPD má už teď v preferencích devět procent a v posledních týdnech posiluje?

Už se mu podařilo nabrat dost hlasů, spíše od radikálních voličů, a ještě mu jich tam možná pár napadá. Ale nemyslím si, že by před ním stále byl nějaký dramatický vzestup. U SPD se může stejně jako u Pirátů potenciál ještě trochu zvýšit, ale už bych neočekával zásadní skok. Spíš by se v posledních dnech mohli někteří voliči vrátit třeba k ČSSD. Její někdejší hlasy se rozdělily do celého voličského spektra a část si jich může vzít zpátky. U nerozhodnutých může podobně zabodovat i ODS. Záleží však na tom, co v závěru kampaně předvedou.

Jen co Piráti překonali v průzkumech pět procent, voliči je začali brát v úvahu. Všechny další modely potvrdily, že se dostanou do Sněmovny. Budou je lidé nakonec opravdu volit, nebo je to jen taková móda v průzkumech?

Myslím, že hranici volitelnosti by překonat měli, pokud neudělají nějakou zásadní chybu v závěru kampaně, něčím se nezdiskreditují. Ač to není typicky programová strana, která má na všechno specialisty, pro svoji voličskou skupinu představuje novou alternativu s nějakým očekáváním. Totéž vlastně stále platí i pro ANO, i když už je čtyři roky u moci. Pro spoustu lidí zůstává symbolem změny.

Babišovu hnutí předpovídáte výsledek 28 procent. První variantou však je i pro nerozhodnuté, zvažuje ho každý pátý. Znamená to, že ANO může ještě posílit?

Říci dnes, jestli se ta hranice 28 procent ještě zvýší, či naopak sníží, by bylo velmi odvážné. Z minulosti známe situace, kdy velké strany, ODS i ČSSD, v posledních týdnech podporu ztrácely. I u ANO se může stát, že se voliči leknou jeho silné pozice.

Zvažuje-li ho volit 21 procent nerozhodnutých, neznamená to, že má pohodlný „polštář“?

Řekl bych, že příliv těch hlasů už nebude tak velký, jako je ten základní balík. Pětina nerozhodnutých sice ANO zvažuje volit, ale neznamená to, že mu ty hlasy automaticky nasype. Váhající voliči jsou mnohem citlivější na různé kontroverze, jako je trestní stíhání šéfa ANO Andreje Babiše. Ten veřejnost do velké míry rozděluje, což může právě váhající odradit. Na druhou stranu Babišovi pomáhá, že po odchodu z vlády rozjel intenzivní kampaň, objíždí regiony, má osobní kontakt s voliči. Tím naopak může ty nerozhodnuté přesvědčit. Ale zároveň to může aktivovat jeho odpůrce.

Hnutí STAN je jedním z mála, které u nerozhodnutých zatím boduje více než u přesvědčených. Volit ho chtějí tři procenta lidí, z váhajících o něm uvažuje sedm procent. Může mu to nakonec pomoci do Sněmovny?

Starostové jsou takovou stranou druhé volby. Kdyby existovala možnost dát do obálky dva hlasy, hodně by jim to pomohlo. U nich může nakonec záležet na tom, jaké za ně budou kandidovat osobnosti, zda jejich lídry lidé oceňují v komunální politice. V tomto smyslu jsou i oni alternativou tradičních stran.

Z vašeho průzkumu to však vypadá, že osobnosti na kandidátkách nikoho moc nezajímají. Jen 17 procent lidí řeklo, že se podle nich rozhoduje, koho volit.

Ne že by čeští voliči přímo hledali osobnosti, ale určitě hledají lídry, „leadership“, vedení. To je nakonec oslovuje. V průzkumech samozřejmě mají tendenci říkat, že pečlivě studují programy a řídí se politickou orientací stran. To obvyklé pravo-levé vidění platí možná u ČSSD a KSČM, v nějaké míře i u ODS, ale u ostatních to tak moc není. Když lidé říkají, že čtou program, zase tím myslí spíš jednotlivá hesla, ne celek.

Jen tři procenta lidí připouštějí, že je ovlivňuje kampaň. Vyhazují tedy strany zbytečně peníze?

V kampani jsou vždycky zahrnuty právě osobnosti, program i orientace té strany. Takže samotný fakt, že se někdo nechá ovlivnit kampaní jako takovou, se moc nenosí. Letos k tomu zvlášť přispívá to, že je kampaň poněkud bezobsažná. V minulosti jí hýbala různá témata, která strany dokázaly uchopit. Tentokrát to není kampaň, která by voliče úplně lámala svým obsahem.

„Nejenže si čtvrtina voličů neumí vybrat, polovina z nich ani neví, koho zvažovat.“Pavel Šimoník, ředitel výzkumu