Sportem za slávu vlasti
Trochu jiná Střední Asie: Kazachstán už zažil Ligu mistrů, jeho klub hraje v KHL a málem získal zimní olympiádu. Neboť zjistil, že sport může být ještě cennější platidlo než ropa, uhlí či nerosty.
Bylo by hezké romantizovat, že tady začíná široširá, svobodná step. Pravdivější je však spíše tohle: za Barys Arenou se nenachází nic. Hokejová hala září do okolí jako ohromný nasvícený puk, borci místního klubu právě v KHL bojují proti Jaroslavli. Obří LED obrazovka na plášti vyloženě tahá oči. Za ní, směrem na západ, je pusto. Kazašská metropole je obklopena zdánlivě nekonečnou rovinou. Tahle gigantická země – devátá největší na planetě a první mezi státy vnitrozemskými – prostor rozhodně nepostrádá. Naopak; má ho tolik, že na ni řada lidí hledí přehlíživě. Jako na zemi sice bohatnoucí, leč nezajímavou. Skrytou za obzorem, roztahanou až nuda.
A to Kazachstán nechce. I hokejisté Barysu jsou proti – a ve svém tažení nezůstávají osamoceni.
Přes ulici od jejich haly, přesněji přes širokánskou čtyřproudovku, stojí Astana Arena, kde hráli Evropskou ligu fotbalisté Slavie. O pár desítek metrů dál vidíte cyklistický velodrom, za fotbalovým stadionem pak je národní Sports Complex, který zná ze Světového poháru třeba rychlobruslařka Martina Sáblíková.
Dále, až na druhém břehu řeky Išim, se nachází komplex tenisový, v němž předminulý týden Kazachstán slavil velkolepý triumf: domácí tým v baráži Davis Cupu zdolal úřadující šampiony z Argentiny.
Nemluvě o tom, že jste patrně slyšeli o cyklistické stáji Astana šéfované místní legendou, snad nejznámějším kazašským sportovcem Alexanderem Vinokurovem.
Hic sunt leones? Kdeže lvi, tady mají žít sportovní šampioni. Takový je plán – a kupředu se pádí, jako když kůň cválá stepí.
Mezi Las Vegas a Dubají
Výše jmenované spojuje Prezidentský klub Astana. Je to dítě prvního muže země Nursultana Nazarbajeva, jenž Kazachstánu autokraticky velí od rozpadu sovětského impéria. V mnohém není právě lídrem západního střihu, ale vizí má dost. Před dvaceti lety přesunul hlavní město z Almaty sem na sever, do větrné a chladné Astany.
Za dvacet let se toho změnilo tolik. Vlastně všechno.
„Nazval bych to křižovatkou mezi Las Vegas a Dubají,“řekl o svém bydlišti hokejista Nigel Dawes, rodák z kanadského Winnipegu a nyní opora Barysu Astana a hrdý reprezentant Kazachstánu. „Všechno je nové. Pokud jsem mohl s rodinou najít druhý domov, jsem rád, že se tak stalo právě zde,“dodává jeho parťák Brandon Bochenski, narozený v Minnesotě. A rovněž hráč Barysu i místního národního týmu.
Peníze, ach, peníze. Jistě že za vším jsou. Kazachstán je bohatý: ropa, uhlí, spousta nerostů, to vše skrývá jeho obří rozloha. Dawes ani Bochenski by za klub ani za zemi nezápolili za pár šestáků.
Zároveň je zbytečné dělat z nich prachpusté žoldáky. Astana je futuristická, dynamická, originální. Rozvíjí se ďábelským tempem. Stejně jako místní sport.
„Prezentovat náš národ světu bylo jedním z klíčových důvodů vzniku celého klubu,“uvedl Kajsar Bekenov, šéf fotbalové sekce FC Astana. Pod dohledem prezidenta Nazarbajeva v Kazachstánu rychle seznali, že mimo zmíněných surovin našli i jinou zlatou žílu. Sport. Univerzální platidlo. Můžou se vám ošklíbat, že žijete „kdesi v dáli“. Můžou vámi nadřazeně pohrdat, protože váš stát nemá dlouhou historii. Můžou říkat, že je jen dalším „stánem“, jak se souhrnně nazývají středoasijské země.
Ale takřka každý chápe, co je fotbalová Liga mistrů. Co znamená gól v KHL. Účast týmu na Tour de France. A tak podobně.
„Je to reklama Kazachstánu,“souhlasí Miroslav Beránek, který vedl fotbalisty Astany i kazašské reprezentace a nyní se za Ural vrátil jako člen výpravy Slavie. Ví, že stále existují úskalí: „Hodně lidí se do Astany přistěhovalo za prací na ministerstvech či státních úřadech, kvůli stavebnímu boomu je tu spousta dělníků, proto chybí takové to klasické fotbalové divácké zázemí.“
Co není, to bude? Takhle se teď v Kazachstánu přemýšlí.
My jsme ti nejsilnější
Fotbalisté už si pod zatahovací střechou noblesní Astana Areny zkusili Ligu mistrů; na umělé trávě jsou tu schopní potrápit takřka kohokoli. Jak se píše uvnitř, u stadionu samozřejmě šlo o iniciativu prezidenta Nazarbajeva. Dělníci – ve městě všudypřítomní – pracovali dva a půl roku a vytvořili stavbu se spodním (16 tisíc diváků) a horním prstencem (14 tisíc), což garantuje, že máte nerušený výhled odkudkoli.
V roce 2011 se v aréně konalo slavnostní zahájení Asijských zimních her. Jak připomíná plaketa na zdi: „Umožnilo to především národní cítění prvního prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva.“
Tato akce se dělila mezi Astanu a Almaty a druhé jmenované město pak zkusilo i majstrštyk. Olympiáda v Kazachstánu? Ha ha, dobrý vtip, smáli se protikandidáti – ale zatímco jiní odstupovali po neúspěšných referendech, Almaty zůstávalo a nakonec svedlo finální boj o zimní hry 2022 s čínským Pekingem. A ono to celé vlastně i dávalo smysl: nabízelo kompaktní olympiádu na malém prostoru, navíc v oblasti, kde se sněhem vážně není problém.
Při hlasování v létě 2015 nakonec zvítězily zkušenosti Pekingu, respektive jejich absence u kazašské snahy. Co není, to bude?
„Už nám chybí jen olympiáda,“pronesl tehdy viceprezident kandidatury Andrej Krjukov. A uznal, že je dál na čem pracovat: „Existuje hodně postsovětských zemí, hodně ‚stánů‘. My jsme z nich ten nejrozvinutější, ten nejsilnější. Už boj o zimní hry je našim vítězstvím.“
A pak ve studeném větru čekáte na parkovišti, vpravo stojí vznosná aréna pro evropský fotbal, vlevo hrají KHL, jako kosmické lodě svítí opodál další sportoviště – a je vám jasné, že i tohle vítězství byl pro Kazachstán pořád jen dílčí triumf.