Lisbeth Salanderová se rozhodla pomstít

V pětadvaceti zemích současně vyšel Muž, který hledal svůj stín, už pátý díl série Milénium, jíž se po Stiegu Larssonovi ujal jeho renomovaný švédský pokračovatel David Lagercrantz.

Konečně se z něj dozvíme, proč má Lisbeth Salanderová na zádech vytetovaného draka, a poznáme podrobněji motivy, které vedly k jejímu utrpení v dětství a jež vyplývají ze zneužití vědy. To se skrývá za institucí nazvanou Registr pro výzkum dědičnosti a prostředí, pod jejíž hlavičkou svého času tajná skupina bohorovných švédských psychologů, psychiatrů a lékařů cynicky experimentovala s dvojčaty. Jednou z obětí byla tehdy i Lisbeth, „mrňavá hubená žába“od rány, soustředěná na své počítače i ve vězení, kam byla odsouzena na dva měsíce, „louskající matematické záhady jako burské oříšky“a stále nesnášející nespravedlnost.

Lehce papíroví hrdinové

Zachrání život mladičké bengálské spoluvězeňkyni Fárii Kázíové, ředitele věznice odešle do patřičných míst a po předčasném propuštění se vydá na cestu pomsty. Samozřejmě za pomoci novináře Mikaela Blonkvista, advokátky Annike, policejního komisaře Jana Bublanského a přátel z Hackerské republiky.

Rozsáhlým Lagercrantzovým románem se atraktivně proplétají dvě linie. První se týká oněch nechutných sociálních pokusů s dvojčaty a jako bonus do ní autor dodal několik hudebních perliček. Druhá, poněkud módní, neboť jde o uprchlíky, se točí kolem mladičké Bangladéšanky a jejího zavražděného milého. Obě jsou promyšlené, příslušně prokombinované, napínavé a vygradované, byť jejich vyústění Lagercrantz průběžně prozrazuje. Závěrečné překvapení se tedy nekoná – a vůbec to není na závadu. Nevadí ani pomalejší rozjezd a místy zbytečně zdlouhavé reminiscence.

S čím se však lze těžko smířit, jsou obě stěžejní postavy Milénia. Je to problém, se kterým si autor neporadil už v předchozí Dívce v pavoučí síti. Lisbeth i Mikael prostě působí poněkud ploše, papírově. Svým způsobem je to dáno i Lagercrantzovým stylem, věcným, spíše novinářským, bez zbytečných ornamentů.

Nicméně Lisbeth postrádá jiskru, jedná očekávaně, jako podle pravítka. A Mikael sice obětavě pátrá, ale i z něj jako by se vytratil původní drajv z Larssonových dílů; kdo ví, jestli to nesouvisí s tím, že trochu přibral.

Ale přesto: když Lisbeth v poslední větě románu mizí v křivolakých uličkách Starého Města, člověk se přistihne při tom, že se hrozně těší, až se v šestém (a závěrečném) dílu Milénia vrátí.