Nátlak přezíravého Macrona

„Za tři měsíce po mém zvolení bude o Polsku rozhodnuto,“řekl Emmanuel Macron před druhým kolem prezidentských voleb. Chtěl Poláky donutit, aby začali přijímat migranty. Tři měsíce již uplynuly a nic se nestalo.

Na adresu Polska a Maďarska se před svým zvolením Emmanuel Macron vyjádřil takto: „Když nejsou práva a hodnoty Evropské unie respektovány, chci, aby byly přijaty sankce.“Jeho sebevědomí a proevropské názory vyvolaly nadšení části mediální kasty, která v něm viděla spasitele Francie a Unie. Mezitím uplynulo sto dní od jeho nástupu do prezidentského úřadu a mně je těch nadšenců trochu líto. Ale vlastně ne, protože na to, že jde o plané sliby, mohli přijít již tenkrát.

Emmanuel Macron vypadá jako manekýn z pánského modního časopisu a něco nasvědčuje tomu, že tak i myslí. Aspoň jeho dosavadní jednání tak působí. Francouzský prezident je nesporně rétoricky nadaný a jeho stylistika přetéká patosem. Je tak typickým představitelem politiků, kteří vytvářejí dojem, že problému se lze zbavit tím, že jej popíšeme jako vyřešený; asi podle vzoru „Yes We Can“. Ano, na rétorické úrovni je opravdu možné všechno. Realita se však odehrává mimo tiskové konference.

Macron se rád chová jako „král Slunce“a v něčem je Ludvíkovi XIV. opravdu podobný. Nemá sice jeho absolutní moc, ale za to až příliš jeho povrchnosti. Francouzský myslitel 19. století, Alexis de Tocqueville, kritizoval ve své knize „Demokracie v Americe“chování feudálů před Francouzskou revolucí jako zcela odtržené od reálného života. Něco podobného se dá říci i o novém francouzském prezidentovi.

Když odmítl tradiční televizní interview k francouzskému národnímu svátku 14. července, řekl Macron, že „jeho myšlenky jsou pro tento formát příliš složité“. Již sto dnů má možnost své myšlenky prosazovat a výsledkem jsou propadající se preference.

Zatímco Macronův předchůdce François Hollande musel Francouze přece jen pár měsíců přesvědčovat o tom, že opravdu myslí a jedná stejně fádně, jako vypadá, projevil se Macron jako opravdová hvězda. Již za tři měsíce od svého triumfálního nástupu do úřadu je tak neoblíbený jako žádný prezident před ním. I Hollande měl v tu dobu o deset procent více. A v září chce nový prezident uskutečnit reformu pracovního trhu, o niž už usilovali všichni jeho předchůdci. Jsem moc zvědavý, jak dopadne Emmanuel Macron.

Arogantní Západ

Nový francouzský prezident chtěl dát Polsku a Maďarsku za vyučenou do tří měsíců od doby, kdy bude zvolen. Pro nás ve střední Evropě není ani tak důležitý tento planý slib, jako způsob myšlení, které za ním stojí.

Vládci Francie a Německa, těch států, které prý mají a chtějí Evropu vést, si jsou blízcí v tom, s jakou přezíravostí zacházejí se středo- a východoevropskými státy. Pozice v čele velké země jako by propůjčovala panovnická práva a nadpřirozené schopnosti. Kancléřka Angela Merkelová nedávno prohlásila, že i kdyby v roce 2015 své rozhodnutí otevřít hranice se Středoevropany předem konzultovala, tak by s ní nesouhlasili a migranty nepřijali. Jinými slovy řekla: A proto jsem za ně raději rozhodla sama.

Merkelová věděla, že Středovropané nebudou souhlasit, a přesto rozhodovala proti jejich vůli a v jejich neprospěch. Tento arogantní přístup k východní a střední Evropě má tradici i ve Francii. Když se Poláci a další Středoevropané odvážili mít v roce 2003 vlastní názor na konflikt v Iráku, řekl Macronův předchůdce Jacques Chirac památnou větu. „Tyto státy promeškaly dobrou příležitost mlčet.“

Počátkem 90. let jsem se občas vídal s historikem Eduardem Goldstückerem. Ten mě upozornil na to, že „Východ“Evropy byl pro zbytek kontinentu po staletí jakousi ochrannou zónou. Opakující se útoky nájezdníků z Asie zpustošily Východ, Západ zůstal většinou ušetřen. Mohl se proto v klidu dále vyvíjet a postupem času získal náskok, který si udržuje a využívá dodnes.

To je jeden z důvodů, proč se naši západní partneři dívají na střední a východní Evropu spatra a považují nás především za prostor pro uspokojování svých politických a ekonomických zájmů a objekt poučování.

Chybná strategie

Je až zarážející, s jakou samozřejmostí politici jako Merkelová či Macron předpokládají, že země střední a východní Evropy mají i dnes sloužit západním zájmům. To, jak nám Merkelová chtěla vnutit její migranty a jak Macron vyjednává s Bohuslavem Sobotkou a Robertem Ficem o údajném mzdovém dumpingu, jsou jen dva příklady.

Francouzský prezident tedy chtěl dát Středoevropanům do tří měsíců za vyučenou, ale přitom něco přehlédl. Třeba to, že „La France“již dávno není velmoc, ale země ve vážných ekonomických potížích a také země, jejíž prezidenti vládnou pomocí výjimečného stavu.

Macronovi uniklo i to, že EU je na pokraji rozpadu. V takové situaci nepomohou silná slova, ale spíše respekt a hledání rovnováhy. Jinak se rozpad spolku jenom urychlí. A hlavně Macron nepochopil, že obyvatelé střední Evropy rozhodně odmítají zase jednou spasit Západ. Zkrátka a dobře, před sto dny promeškal Emmanuel Macron dobrou příležitost mlčet.

Macron nepochopil, že obyvatelé střední Evropy rozhodně odmítají zase jednou spasit Západ.