Ikona, která neměla vzniknout
Málokterá látka se stala symbolem doby svého vzniku a zároveň nestárnoucí ikonou značky, která ji vyrobila. Makové květy, které navrhla finská designérka Maija Isola, se drží na výsluní už přes padesát let.
Pokud se aspoň trošku zajímáme o interiérový design, víme, že každá dekáda má ,svou‘ ikonu. Tu hlavní, kterou umíme bezpečně časově zařadit a často si i vzpomeneme na jejího tvůrce. Šedesátá léta mají takových ikon hned několik. Počátek dekády symbolizují židle z plastových výlisků se šikmýma nohama, pozdější roky byly kolébkou čistého italského designu, ale na druhé straně i výrazných vzorů: na oblečení, na předmětech denní potřeby a samozřejmě také na látkách určených pro interiéry.
ODVÁŽNÉ VZORY INSPIROVANÉ PŘÍRODOU
Málokterá látka vystihuje svou dobu tak, jako stylizovaný květinový vzor Unikko, který vznikl pod rukama finské návrhářky Maiji Isoly. Název vzoru znamená ve finštině mák, ale ve většině ostatních jazyků evokuje příbuznost ke slovu unikátní, jedinečný. Ač nezáměrně, nakonec dostál i tomuto významu: látka s výrazným barevným vzorem dokázala překvapit i v tak ,odvázané‘ době, jakou šedesátá léta bezpochyby byla. A to především Armi Ratiu, zakladatelku a majitelku společnosti Marimekko, která ze zásady neměla ráda květinové vzory.
Maija Isola se narodila koncem dvacátých let ve městečku Riihimäki severně od Helsinek. Už jako dítě pomáhala na rodinné farmě, ale ve volném čase ji to táhlo ke štětci a barvám: kreslila barvami na kusy látek a šila z nich originální oblečení pro svoje panenky. Později vzpomínala, že byla svým panenkám vlastně i bytovou designérkou: měla domeček, který celý kompletně zařídila, vybavila vlastnoručně vyrobeným nábytkem a samozřejmě dekoračními látkami, které sama navrhla. Není divu, že začala studovat malbu na škole v Helsinkách.
Studia dokončila v bouřlivém roce 1945. Po válce se provdala za prvního ze svých tří manželů a porodila dceru Kristinu. Manželství ale nevydrželo dlouho – Maiju více přitahovala svoboda a umění. Odcestovala do Osla, kde se věnovala dalšímu studiu umění a nacházela inspiraci v obrazech Vincenta van Gogha a Edvarda Muncha. Seznámila se také s technikou potisku látek, v níž našla smysl své práce. Koncem padesátých let pak navázala spolupráci s tehdy mladou společností Marimekko, která je dodnes proslulá svými nekonvenčními a odvážnými vzory textilií.
OD ŠATŮ AŽ PO RUČNÍKY
V roce 1959 se Maija Isola potřetí vdává – za právníka a sběratele umění Jormu Tissariho. Ten jí domlouvá pracovní smlouvu, kterou by bylo jen těžké odmítnout. Od té doby má návrhářka u značky Marimekko volnou ruku a může tvořit látky nikoli na objednávku a přání majitelky, ale vytváří svoje návrhy, ze kterých si Armi Ratia vybírá. Je pověstná tím, že nehodlá reprodukovat květinové vzory. Stojí si za myšlenkou, že se krása květin jejich proměnou na stylizované motivy vytratí. Látka s makovým květy tak málem nevznikla. Ratiová nakonec na výrobu látky kývla, ale vzor nebyl veřejností přijat s velkým nadšením. Obě podnikavé ženy to ale nevzdaly. Nechaly z látky ušít tehdy vysoce moderní pouzdrové šaty a představily je na módní přehlídce.
To byl moment, který stál za slávou tohoto vzoru, ale i samotného výrobce. Ženy se o látku doslova popraly a její zásoby zmizely během pár dní. Firma nestíhala včas pokrývat objednávky. Látka vykročila ke své slávě na poli módy, ale rychle se rozšířila na doplňky – plážové tašky a deštníky – a později pronikla i do interiérů. Nejčastěji bychom ji mohli spatřit na závěsech a ložním prádle. Vyrábí se bez přestávky dodnes, a za dobu své existence vystřídala mnoho barevných variant – kromě původní oražovo-červené a černo-bílé kombinace i v modré, okrové, šedo-růžové a mnoha dalších. Značka Marimekko vyrábí dokonce i župany a ručníky s tímto vzorem v decentním jednobarevném provedení, kde květy vystupují pouze díky jiné struktuře froté.