Dobře se pobavit a najít si kamarády na demonstraci
Asi málokdo, kromě těch, co se zabývají obskurními zákrutami moderní české politiky, si ještě vzpomene na jméno někdejšího ministra školství Josefa Dobeše. Ještě méně lidí si pak vybaví, že tento Dobeš plánoval jakousi reformu vysokých škol a že tato snaha vyvolala protireakci: studentské protesty. Letos od nich uplynulo pět let a tehdejší aktéři na ně dojatě vzpomínají na rozličných sociálních sítích a levicových webech. Trochu přepjatě událost přirovnávají k francouzským protestům v roce 1968 nebo alespoň k demonstracím za sametové revoluce 1989 – to by ale museli tehdy přitlačit, do učebnic ani obecného povědomí se nedostali.
Tak jako v jiných případech se ukazuje, že na obdobných záležitostech není ani tak podstatné, proti čemu se protestuje, za co se bojuje a ani jak to dopadne, ale s kým se přitom kdo potká. Podobně jako například ekologická, skinheadská nebo neonacistická hnutí také komunity radikální levice slouží především k navazování přátelství, milostných a partnerských vztahů, k budování sebevědomí, kontaktů, personálních sítí. V tomhle případě se to povedlo: vznikly různé weby, konaly se další demonstrace a protesty, byly založeny rozličné spolky a další hnutí. Někteří udělali i vládní kariéru: třeba jeden z lídrů tehdejších protestů proti Dobešovi, „profesionální student“Miroslav Jašurek, je dnes poradcem ministryně školství.
Jak říkával jeden ze zakladatelů ODS, Milan Kondr, „nestraník je člověk, který nemá žádné kamarády nebo se za své kamarády stydí“. To je heslo, které přirozeně neplatí jen pro přesně hierarchizovanou strukturu politického stranictví, ale pro všechna další angažmá včetně různých neformálních studentských iniciativ.
Už před lety se v anarchistických fanzinech kritizoval trend, že mnozí chodí dnes na demonstrace hlavně za zábavou a místo transparentů se zajímají spíš o doprovodný program, zejména hudební. Pravda je, že Česku – na rozdíl od mnoha zemí západní Evropy – tradice veřejného protestu chybí. Demonstrace bereme jako krajní možnost, peticím se vysmíváme a těm, kteří chtějí něco změnit, raději vzkazujeme, ať vyhrají volby.
Jenže, jak vidno, nejde vždycky o to, o co má jít první řadě: tedy o proklamovaný politický cíl. Důležitější je se pořádně pobavit, seznámit se a najít si nové kamarády.