Ikona, která změnila italskou kávovou tradici.
Osmihranná hliníková konvička umožnila připravovat kvalitní kávu v každé domácnosti.
Na konci devatenáctého století se v italském regionu Piemonte narodil Alfonso Bialetti. Jako mladý odešel za prací do Francie, kde pracoval jako dělník ve slévárně. Naučil se pracovat s hliníkem a po první světové válce a svém návratu do Itálie založil vlastní slévárnu na výrobu hliníkových polotovarů. Roku 1927 fabriku prodal a přemýšlel o zavedení nové, lukrativnější výroby. Doba šla rychle kupředu a Bialettiho napadlo, že oním zlatým dolem by mohlo být kuchyňské nádobí a náčiní. Když se setkává s vynálezcem Luigim de Pontim, je rozhodnuto: de Ponti přichází se zcela novým způsobem přípravy kávy, která kombinuje výhody espressa a snadné domácí přípravy v konvičce. Vzniká tak i nový druh kávy, pro kterou se vžil název moka.
,ESPRESSO CHUDÝCH‘ DOBÝVÁ SVĚT
De Pontiho nápad a Bialettiho zkušenosti s hliníkem i cit pro detail dávají vzniknout kónické osmihranné konvičce s bakelitovým ouškem, inspirované stylem art deco. Káva z ní svou chutí připomíná v té době velmi oblíbené espresso. To si ale bylo možné vychutnat jen v kavárnách, které si mohly dovolit pořídit nákladný přístroj. Bialetti vyráběl konvičky až do čtyřicátých let manufakturním způsobem a s úspěchem je prodával po městských trzích v rodném Piemonte. Během šesti let prodal kolem sedmdesáti tisíc konviček.
Po druhé světové válce vstupuje ale do firmy Alfonsův syn Renato a zavádí ,nové po- řádky‘. Konvička mu přijde natolik revoluční, že se rozhodne atakovat celonárodní trh a proniknout i do zahraničí. Ukončuje výrobu všech ostatních druhů nádobí a začíná sériově vyrábět pouze konvičku, kterou nazývá Moka Express. Počátkem padesátých let se rodí maskot a logo v jednom, podle kterého konvičky Bialetti bezpečně poznáme dodnes. Muže s knírkem, stylizovanou karikaturu majitele značky, vytvořil ilustrátor Paul Campani, který byl jednou z klíčových postav italského animovaného filmu.
RODINNÉ STŘÍBRO Z HLINÍKU
Padesátá léta se stala zlatou érou ,bialetky‘, jak se konvičce začalo říkat. Začala se prodávat ve Francii a Španělsku a později v dalších zemích. Design konvičky se nezdál ani trochu zastaralý (což ostatně platí i pro dnešní dobu). Právě v padesátých letech se objevily také první imitace moka konvičky, a to včetně ikonického tvaru – tato na první pohled nepříjemná situace je pro firmu znamením, že se z konvičky stala opravdová ikona. Reklamy nabádají zákazníky ke koupi originálních konviček s maskotem a produkce se stále zvyšuje.
Čísla z roku 2001 ukázala, že značka vyrobila celkově přes 220 milionů bialetek. Dnes už to je o dalších sto milionů víc. V devadesátých letech pak přibyly konvičky v mnoha nových barvách. Relativní novinkou je ta se spodní nádobou z nerezu, kterou lze použít na indukčních vařičích, nebo všemi barvami hrající konvička, vyrobená k příležitosti světové výstavy EXPO v Miláně. Princip ale zůstává stejný: voda se ve spodní nádobě dostane do varu a tlakem tvořící se páry vystoupá do filtru s mletou kávou a dále přes sítko do konvičky, už v podobě ,pravé italské‘ hořké a silné kávy s lehkou pěnou.
Symbol italských domácností ale i moka kávy obecně, který zná celý svět, měl v podstatě tři otce. Kromě vynálezce de Pontiho a Alfonsa Bialettiho, výrobce a designéra v jednom, to byl především Bialettiho syn Renato, který konvičku prodal světu. To, že pro něj byla doslova rodinným stříbrem, vystihuje jeho poslední přání: přál si, aby byl jeho popel uložen ne v urně, ale právě ve velké moka konvičce. Stalo se to právě před rokem – 11. března 2016.