Sex za dotace. Přijde snad jeho přerozdělování?

Bohumila Špačka, editora MF DNES

Pokud vám někdo bude tvrdit, že politici se starají jen sami o sebe, nevěřte mu. Starají se o vaše blaho. Strana Zelených v Německu dokonce doslova a do písmene. Stará se totiž lidem o sex. Zelení před pár dny oznámili, že sex považují za základní lidské právo a že to je věc, na kterou má nárok každý. A kdo k němu má „obtížný přístup“, tomu ho bude stát dotovat.

Byl by to opravdový průlom. Stát by se tak proboural přímo do nejintimnější oblasti lidského života. A jako vždy pod záminkou nápravy nespravedlností.

Zelení mají na mysli především lidi s nějakým fyzickým či duševním handicapem, například obyvatele pečovatelských domů, kteří jsou navíc příliš chudí, než aby si mohli dovolit prostitutku. Představují si to tak, že „pacient“by získal lékařské osvědčení, že „toho“má nedostatek a že se k „tomu“nemá jak dostat. Na základě papíru od doktora by si pak z veřejných rozpočtů nechal proplatit návštěvy prodejných žen.

Péče o trpící je jistě chvályhodná, každá slušná společnost by to měla dělat. Jenže v tak komplikované oblasti, jako je lidská intimita, to není tak prosté, jak si Zelení představují.

Jistě, senior na vozíku a s alzheimerem je i při pohledu z velké dálky zjevně člověk, kterému je třeba pomáhat. Ale jak Zelení vědí, že nedostatkem sexu trpí víc než třeba dospívající chlapec, který je sice zdravotně naprosto v pořádku, ale je příliš plachý, než aby si něco začal s děvčaty? Nebo, buďme korektní, třeba žena, která je zkrátka příliš ošklivá, než aby se o ni muži zajímali?

To jsou v tomhle případě zrovna takové handicapy jako to, že se někdo obtížně pohybuje. Spíš patrně ještě větší. A tím to nekončí. Sex je totiž neobyčejně bohaté prostředí, to se díky internetu už tak nějak ví.

Frustrovaný proto může být třeba nějaký muž, který touží po sexu s více ženami naráz, jenže jeho přítelkyně o tom nechce ani slyšet – a ty další ženy už vůbec ne. Případně by rád nějakou mladou, ale má tak akorát starou. Nebo žena, která sní o svalnatých atletech, ale její partner je učebnicový pupkáč. Cožpak tihle lidé nestrádají? Jistěže strádají. Jsou to vlastně úplně stejní politováníhodní chudáci jako ti, na jejichž blahu německým Zeleným tolik záleží. Bylo by tedy logické, aby se i o jejich potřeby stát postaral. Jinak by právem mohli mít pocit křivdy – proč oni ano, a my ne? To se budeme muset nechat zchromit, abychom si taky užili?

Na celém záměru je zarážející i technicistní přístup hodný zcyničtělé bordelmamá. Některé romantičtější typy mezi námi si totiž myslí, že tělesná láska jaksi souvisí se vztahy. Že to je věc, která se odehrává mezi lidmi (zpravidla dvěma), kteří k sobě navzájem cítí něco mimořádně pozitivního a kteří se rozhodli žít své životy společně – k čemuž sdílení lože patří. Existují dokonce lidé, které přesně z těchto důvodů tělesně přitahuje jejich vlastní manželka. Říkejme jim třeba manželko sexu á lové.

Koneckonců právě lidská blízkost je nepochybně to, co nešťastným osamělým handicapovaným chybí nejvíc. Ovšem jak jim pocit důvěrnosti, porozumění a lidského tepla zajistit, tak daleko fantazie německých Zelených zjevně nesahá. Nejspíš proto, že – na rozdíl od služeb veřejných domů – je těžké to řádně zúčtovat a vykázat.

Politici všech zemí by proto udělali nejlíp, kdyby alespoň tuhle část lidské existence ponechali takříkajíc přírodě. Dřív než je napadne, že se sexuálně frustrovanými by se o sex měli podělit lidé, kteří ho mají naopak příliš mnoho.