Stop levárnám páchaným na levácích

Roky se o Liberci mluvilo jako o městě leváctví, levoty, leváků. Tento politicko-ekonomicko-kriminální rozměr severočeské metropole bych ovšem protentokrát pominul a raději se věnoval úkazu zajímavějšímu, totiž leváctví v jeho původním slova smyslu. Mám k tomu tři důvody. Letos je to čtyřicet let, co se slaví Den leváků. Na dnešek připadá Den lidských práv. Přičemž práva (povšimněme si už kořene tohoto slůvka) levorukých jsou i dnes tupena. A zatřetí. V Liberci žije asi deset tisíc leváků. Jsem jedním z nich.

Kdybych do první třídy základní školy neusedal v roce 1981, nýbrž o pouhých 14 let dříve, byl bych dnes pravák. Až do roku 1967 soudružky učitelky v Československu leváky povinně přeučovaly na praváky. Vedlejší efekty této praxe, namátkou poruchy jemné motoriky, paměti, koncentrace a koktavost, režim ignoroval. Ale abychom byli spravedliví, i v Německu bylo přeučování leváků oficiálně zákonem zastaveno až v sedmdesátých letech.

Ďábel přichází zleva

V podivuhodné knize Člověk a strach píše antropoložka Linda Hroníková o místech, kde je levorukost dodnes vnímaná jako nemoc, případně úchylka. Uvádí třeba, že dámy z kmenů v povodí Nigeru musí při vaření, činnosti nahlížené s jistou úctou, používat výhradně pravačku. Ovambové v Namibii dokonce nic nevezmou do levačky. Nikdy! A zdravit levou rukou je tam vyloženě urážka. Arabové smějí čisté, vyšší úkony, jako je vaření, zdravení nebo konzumace jídla, konat výhradně pravicí. Ve starém Japonsku mohlo být leváctví ženy pro změnu bráno jako uznáníhodný argument k rozvodu. I v Písmu svatém je pravostrannost spojena s vidinou ráje a blaženosti, zatímco levostrannost s vizí pekla a zatracení. Ďábel podle církevní doktríny přichází zleva. Levorukost či mateřská znaménka na levé straně těla bývala přitěžujícím důkazem v procesech s čarodějnicemi. Jste levačka? Upálit! Katoličtí kněží musí vykonávat při bohoslužbě veškeré činnosti pravou rukou. Věřící se pravou dlaní křižují...

Levák? Zločinec!

Leváctví, jak dokladuje antropoložka Hroníková, bývalo spojováno s mentální retardací, astmatem, sennou rýmou, homosexualitou, rakovinou, cukrovkou, náměsíčností či sklony k sebevraždám. Slabou útěchou pro zlomyslnější z nás může být fakt, že se nás, leváků, praváci ve skutečnosti maličko bojí. Kniha Člověk a strach uvádí, že na konci 19. století italský kriminalista Cesare Lombroso označil leváctví, aniž k tomu měl jakýkoliv důkaz, za klasický znak zločinců.

Přečtěme si nyní znovu první větu tohoto textu. Náš jazyk se i dnes k leváctví chová pohrdlivě. Zatímco pravost je spojována s právem, s tím, co je správné, levé je na tom zásadně hůře. Říkáme: má obě ruce levé, je levej, je to na levačku, vstal levou nohou, je to levota, levárna.

Leváci jsou navíc podle psychologa Stanleyho Corena jednou z posledních menšin, jež nemá pocit sounáležitosti. Jsme minoritou, která stále v náboženské nebo ve vzdělávací sféře čelí jisté, byť slábnoucí diskriminaci. A to jen kvůli prosté dominanci naší pravé mozkové hemisféry. Zkuste na úvod byznysové schůzky podat kolegovi levačku. Z obchodu nic nebude. Banální fakt, že hřebík zatloukáme jinou rukou než většina populace, z nás činí obvyklé podezřelé. Což je, uznejte, pěkná levárna.

Tedy, druzi leváci, nenechme se již utlačovat správňáky. Kupředu, levá! Kirk Douglas hrál prchlivé padouchy, Spartaka i van Gogha. Vždy mu pomáhala kondice, kterou získal v ringu i armádě, a udržel si ji dodnes. Včera se dožil sta let a stále píše blog. „V mém věku už moc dobře víte, kam směřujete,“žertuje na svůj účet.