Kdysi bylo ve třídě i 500 dětí
Obce se o školní budovy se státem dohadují už od Marie Terezie, říká historik Jan Šimek.
Kam se školou? Tuto otázku řeší obce už od roku 1774, kdy Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Zpočátku se snahy o budování sítě škol nesetkaly všude s nadšením. „Náklady na stavbu společně nesly místní vrchnost, patron farního kostela a obec,“vysvětluje Jan Šimek, spoluautor výstavy Historie školních budov v pražském Národním pedagogickém muzeu J. A. Komenského a spoluautor stejnojmenné knížky.
Každý přitom měl na starosti něco jiného. Obec zajišťovala práci, vrchnost materiál. „Ovšem o tom, jak kvalitně se stavělo, vypovídá fakt, že už na začátku 19. století byla řada z nich na spadnutí,“dodává Šimek. Výstava sleduje vývoj školních budov až do současnosti.
To byly první školy opravdu tak
Předpis byl, a to poměrně pokrokový, ale zkrátka se nestavělo za peníze státu, a ten tak neměl efektivní možnost ho vymáhat. Záleželo na obci a na vrchnosti.
Jak měla škola vlastně vypadat?
Na venkově stále připomínala běžnou chalupu. Základní požadavek byl, aby měla třídu a oddělenou místnost pro učitele. To dříve nebylo běžné. Učilo se často v soukromém domě učitele, v největší světnici, kde zároveň bydlela i učitelova rodina. Dále podle tehdejších předpisů školní budova měla stát kvůli vlhkosti nad povrchem, měla být stranou hlučných provozů nebo silnic. To jsou logické požadavky, ovšem jak už jsem říkal, jen zřídka se dodržovaly.
V čem byl problém?
Stavělo se co nejlevněji, nebo se využily budovy, které už v obci byly. Často škola skončila v hospodě, v lepším případě prázdné, ale byly i případy, kdy se děti učily v hospodě fungující. Nebo škola neměla budovu vůbec a vyučovalo se po chalupách, každý soused měl školu chvíli u sebe a pak se přesunula k někomu jinému.
Kolik dětí měl učitel ve třídě?
Běžný stav byly přeplněné třídy. Předpisy sice stanovovaly na každé dítě 0,6 metru čtverečního prostoru, ale nedodržovalo se to. Jsou dochované vzpomínky učitelů, podle kterých se do třídy teoreticky mělo vejít třeba pět set dětí. Děti pak často musely stát, protože se nevešly do lavic, vzduch byl vydýchaný. Problém s místem pokračoval až do 70. let 18. století, dětí neustále přibývalo a školy nestačily.
Pět set dětí ve třídě?
Samozřejmě jen zřídkakdy se všechny sešly. Nejvíc jich chodilo o veřejných zkouškách nebo v zimě, aby se ve škole ohřály. Ne vždycky se jim to ale povedlo. Dříví měla dodávat vrchnost, například Jakub Jan Ryba, který učil v Rožmitále, do svého deníku často poznamenával, že poslal děti domů, protože byla zima a nebylo čím topit.
Kdy se začaly stavět školy, jak je známe dnes?
Velká změna přišla se školním zákonem z roku 1869. Zavedl nové předměty, mimo jiné i tělocvik. Pro něj musely školy uzpůsobit plochy pro venkovní cvičení a postavit tělocvičny. Začaly se stavět také kabinety, protože přibývalo pomůcek. Ve venkovských školách to bývala jedna místnost, ve velkých městských školách to už byly specializované kabinety. Také se objevily kreslírny a rovněž přírodovědné učebny nebo laboratoře.
A co školní jídelny?
To je až záležitost první republiky, nejprve se ve školách objevují odpočinkové místnosti pro přespolní žáky. Děti obvykle chodily na oběd domů, ale přespolní musely na odpolední vyučování čekat. Ve školách se také vydávalo jídlo pro chudé. Ovšem organizované stravování se objevuje až za socialismu.
Budovy z konce 19. století mi připomínají spíše nějaké honosné paláce...
To byl estetický názor té doby, jak má vypadat veřejná budova. Hodně se hledělo i na vnější výzdobu. Ve městech byl trend stavět školy co největší. Dobrý příklad jsou pražské Vinohrady. Tam se co pár let stavěly obrovské budovy, třeba škola Na Smetance. Vždycky trvalo pár let, než se škola naplnila, a pak se začala stavět další. Na vesnici se dál budovaly jednotřídky, ale běžně už se stavěly budovy zděné. Zjednodušilo se i financování stavby. Stát zajišťoval vybavení školy a plat učitele, starost o budovu zcela přehodil na obec. Lépe se díky tomu dařilo obce ke stavbě donutit a už to netrvalo desítky let, ale spíše roky.
První republika školu nezměnila?
Změnil se estetický názor, žádné zbytečné ozdoby, ale jednoduchá a účelná architektura. Škola se změnila díky pokrokům ve stavebnictví a v architektuře. Díky větším oknům bylo ve třídách více světla, zaváděla se tekoucí voda a centrální vytápění. Jedna věc však ve škole přece jen přibyla, zaváděly se centrální školní šatny.
To byla taková novinka? Do té doby se děti nepřevlékaly?
Věšáky na chodbách se objevovaly od 19. století, ale děti se nepřezouvaly. Za první republiky ve školách na přezouvání dohlížel dorost Československého červeného kříže, to byla jedna z jejich aktivit. Šlo o to, aby děti netrávily ve škole hodiny v mokrém oblečení a botách, jak to bylo do té doby běžné. Z té doby pochází kromě konceptu centrální šatny také řada brožurek s návody a střihy na výroby papučí. Mnoho dětí se nemělo do čeho přezout, a tak se publikovaly návody, podle kterých mohly starší žákyně svépomocí vyrábět papučky pro mladší spolužáky třeba ze starých klobouků nebo kabátů.
A po roce 1948?
Školy se začaly stavět podle typizovaných plánů, které připravovaly speciální ústavy, podle nich se pak stavěly stejné školní budovy ve městech i na venkově. V 50. a 60. letech to byly takzvané monobloky, tyto školy tvořila stejně jako dříve jediná budova. V 70. letech se pak prosadila pavilonová výstavba, tyto pavilonové školy se pak budovaly na sídlištích i ve střediskových obcích, které v té době vznikaly. Myšlenka to nebyla špatná. Šlo o to, oddělit prostory, kde se bude vařit, učit nebo cvičit. Mají odlišné požadavky. Jídelna smrdí, v tělocvičně je hluk, ve třídě potřebujete mít ticho. V té době rovněž zanikla spousta malotřídek, které tato pavilonová škola nahradila. Ale tento trend pokračuje dál, jak se lidé vystěhovávají například z pohraničí. Mimochodem, byl velký problém najít pro výstavu fotografie zejména interiérů těchto škol, zdá se, že je to velká vzácnost. Kdyby někdo takové fotografie měl v archivu, muzeum za ně bude rádo.
V kolika školách z doby Rakouska-Uherska se ještě učí?
Po 2. světové válce na toto téma udělali anketu, ukázalo se, že naprostá většina škol pochází právě z Rakouska-Uherska. Škol postavených za první republiky byla zhruba čtvrtina. Jak je to dnes, nevím.
Škola, kostel, hospoda. Trio, které bylo vždy symbolem obcí a měst. Školní budovy se během staletí změnily, ale nikdy ne natolik, aby hned na první pohled neprozradily svou funkci. Po letech jednotné architektury se dnes objevují školy, které svou svérázností vybočují z běžné tvorby architektů. Jejich proměny v čase představuje Národní pedagogické muzeum v Praze. Vypráví o cestě od chalupy po palác.