Jaké děti ze zkumavky lidé chtějí
Je lepší povolit samotným ženám řízené oplodnění od anonymního dárce, než je vystavit riziku chorob od náhodně vybraného muže, říká epidemioložka.
Početí dítěte se v současné době pro mnoho párů stává vědou. Téměř v polovině případů je problém na straně muže. Dospějí-li lékaři k verdiktu, že je nevyléčitelně neplodný, nezbývá než použít darované spermie. Embryoložka Jana Březinová z olomoucké spermobanky SpermBank International se domnívá, že by možnost oplodnění dárcovskými spermiemi měly dostat i lesbické partnerky či samotné ženy. „Bylo by mnohem lepší ze zákona jim umožnit získat vyšetřené dárcovské spermie, u jejichž dárců byla minimalizována možnost přenosu pohlavních i genetických chorob,“míní lékařka.
Jak často do vaší spermobanky přicházejí noví zájemci o darování spermatu?
Teď během zkouškového období a prázdnin to bylo velice slabé. Se začátkem akademického roku ale zájemci zase začnou přicházet. Ano, většinou jsou to studenti naší univerzity (Palackého univerzity v Olomouci, pozn. red.). Méně často přicházejí muži, kteří už pracují. Při pohovoru se dotazuji na motivaci jejich dárcovství. U studentů je rozhodující finanční stránka věci. Někteří dárci, kteří už třeba mají své děti, uvádějí jako důvod pomoci neplodným párům tímto způsobem.
Můžete popsat, jak celá procedura probíhá?
Při vstupním vyšetření zjišťujeme počet, pohyblivost a tvar spermií. Ejakulátem by se mohly přenášet pohlavně přenosné choroby na budoucí matku, proto musí dárce prodělat opakovaná vyšetření. Proto zjišťujeme osobní a rodinnou anamnézu muže, ptáme se na jeho zdravotní stav, psychické problémy, ale i zájmy a podobně. Při další návštěvě absolvuje klient pohovor s genetikem, poté z krve a moči provádíme testy na pohlavně a geneticky přenosné choroby, zjišťujeme krevní skupinu. Zhruba do měsíce máme všechny výsledky, vyhodnotíme je a definitivně rozhodneme, zda se muž může stát dárcem, anebo ho vyřadíme. Každý dárce přijde na 6 až 10 odběrů.
Z kolika dárců si neplodné páry ve spermobance vybírají?
V katalogu dárců jich nabízíme v současné době přes čtyřicet. Dalších sedm nebo osm je již připravených k uvolnění po konci šestiměsíční karantény a zopakování povinných vyšetření.
Za darování spermií nabízíte finanční kompenzaci, čtyřicet dárců se proto nezdá mnoho.
Zájem o darování je relativně velký, ale všemi povinnými vyšetřeními projde jen asi jeden až dva z deseti uchazečů o dárcovství.
Je možné, aby se v případě neplodnosti muže partneři sami domluvili s konkrétním dárcem?
Není. U nás platí princip anonymity. Identita dárce musí zůstat tajná. A stejně tak on sám se nedozví, komu byly jeho spermie dány a kolik dětí z nich bylo počato.
Znám ale konkrétní případ, kdy lesbickým partnerkám daroval spermie jejich známý.
V Česku musí o léčbu a darování spermií nebo vajíček požádat muž a žena. Není tedy umožněno ani to, aby dárcovské spermie získal lesbický pár. Slýchám ale o tom, že některé lesbické páry situaci řeší tak, že se domluví se svým známým nebo s nějakým mužem přes inzerát a oplození provedou samy. Je to ale na jejich riziko.
Domníváte se, že by lesbické páry měly dostat možnost klasického umělého oplodnění na klinikách?
Osobně si myslím, že by bylo mnohem lepší ze zákona jim umožnit získat vyšetřené dárcovské spermie, u jejichž dárců byla minimalizována možnost přenosu některých pohlavních i genetických chorob. Z hlediska zdraví těchto žen i jejich dětí by to bylo lepší.
Podle ministryně sociálních věcí Marksové, která chce možnost umělého oplodnění žen bez souhlasu muže prosadit, se to již dnes neoficiálně děje i na klinikách. K oplodnění je totiž třeba pouze podpis muže, nikdo ale nezkoumá, zda jde o skutečného partnera.
To bych asi nekomentovala. O léčbu mimotělním oplodněním s použitím vlastních nebo dárcovských spermií musí požádat muž a žena. Ale centrum nemá povinnost zkoumat, jestli spolu tento pár skutečně žije. Muž ovšem podepisuje informovaný souhlas, že k dítěti počatému z jeho spermií bude mít otcovské povinnosti. Jak konkrétně si to pak mezi sebou domluví, to už je na nich.
Skupina poslanců v čele s Markem Bendou navrhuje, aby měl člověk možnost v dospělosti vypátrat biologického otce, z jehož spermie vznikl. Co si o tom myslíte?
Je otázka, jak chápete otcovství. Z mého pohledu je otcem ten, kdo dítě vychovává, kdo s ním prodělává všechny nemoci, učí ho jezdit na kole... Ne ten, kdo pouze daroval sperma. Je také třeba si uvědomit, že pro páry, které podstupují léčbu neplodnosti, je neskutečně psychicky náročné už jen někam přijít. Svěřit se s tím, že nemohou mít dítě, a podstupovat veškerou léčbu. A my bychom je stigmatizovali ještě tím, že by na matrikách bylo napsané, že muž, který dítě vychovává, není jeho biologickým otcem. Upřímně řečeno, o mlčenlivosti zainteresovaných osob – úředníků – mám velké pochybnosti. Pokud bude v porodní knize někde na menší obci zapsáno, že otec není biologickým otcem, myslím, že bude jen otázkou času, než se to „provalí“.
Příznivci tohoto návrhu argumentují právem dítěte znát svůj původ.
Je na rodičích, zda to dítěti řeknou, až bude dostatečně mentálně vyzrálé. Neexistují žádné statistiky, kolik z nich se pro to rozhodne. Vím ale, že řada párů to dětem neříká a širší rodinu neinformuje, že využili dárcovské spermie nebo vajíčka, je to pro ně složitá situace. Osobně se domnívám, že když se dítě to, že bylo počato z cizích spermií nebo vajíčka, nedozví, potom nemá důvod po čemkoliv pátrat. V řadě center se dodržuje zásada, aby krevní skupina dárce byla stejná jako krevní skupina jednoho z rodičů. Potom odpadnou případy, kdy například krevní skupiny nesedí a je důvod pátrat, proč to tak je.
Domníváte se, že se zrušením anonymity by ubylo dárců?
Zcela určitě. My jsme za princip anonymity moc rádi, protože ve státech, kde anonymitu dárců zrušili, dárcovský program spermií, ale i vajíček v podstatě skončil. Potenciální dárci, kteří přicházeli na vyšetření v době, kdy se tento návrh diskutoval v médiích, se jako první ptali, jestli ještě platí anonymita, protože jinak by do toho nešli. Dárců by bylo mnohem méně. Otázka také je, co by se stalo, kdyby muže, kteří dnes darují spermie, začali za dvacet třicet let vyhledávat jejich biologičtí potomci. Mohla by z toho vyvstat celá řada problémů majetkových, právních i sociálních.
Je nějak limitován počet žen, kterým nabídnete spermie od jednoho dárce?
V České republice to není žádným zákonem omezené, takže záleží na centrech asistované reprodukce i na nás, jak si to nastavíme. Zavedli jsme vlastní interní pravidla a omezení.
Tentýž muž teoreticky může darovat sperma i v jiných zařízeních. Po světě tak mohou chodit i desítky biologických sourozenců.
Čistě teoreticky ano. V rámci anonymity neexistuje nějaká centrální evidence, takže se může stát i to, že dárce daruje spermie ve více centrech. My zásadně nebereme dárce, kteří už darovali v jiném centru. Na to se zájemců o darování výslovně dotazujeme při prvním pohovoru. Nemůžeme ale vědět, kam dárce zamíří od nás. Od center, která používají k léčbě naše dárcovské spermie, zjišťujeme, kolik dětí od kterého dárce je již narozených. Úspěšnost léčby však závisí na použité metodě, ne z každé dávky vznikne těhotenství.
Zmínila jste možnost zamražení spermatu do budoucna. Jaký je o to zájem?
Poslední dobou se o tom docela mluví, osvěta funguje a zájem se zvýšil. Muži se nám hlásí sami. Pro vlastní potřebu mrazíme minimálně jednou za čtrnáct dní, některý týden však mrazíme i sperma čtyř nebo pěti mužů.
Jak dlouho zamražené spermie vydrží?
Čistě teoreticky tak dlouho, dokud nepřestaneme dodávat dusík. V odborné literatuře byl popsán případ, kdy bylo porozeno zdravé dítě ze spermií, které byly zamraženy 29 let. A může to být určitě i déle. Ale otázka je, k čemu by to po několika desetiletích bylo, protože otec bude v té době už ve věku dědečka nebo pradědečka.
Vaše webová databáze dárců spermatu obsahuje detailní informace o výšce, váze, barvě očí, ale i zájmech dotyčného. Dá se říct, o které dárce mají páry největší zájem?
Nedá. Jsou různá kritéria, podle kterých si dárce vybírají. Někdo řeší vzhled – výšku nebo barvu vlasů. Jiní zase chtějí například dárce s nadáním pro jazyky. Měli jsme tu i páry, které si dárce vybíral podle rukopisu. Myslím si, že jedno z hlavních kritérií je, aby byl dárce trochu podobný budoucímu otci.
Mají budoucí rodiče zájem i o dárce jiné než bílé barvy pleti?
Takové požadavky máme, protože funguje „turistika“za umělým oplodněním. Do center v České republice přijíždějí podstupovat zákrok i například cizinci negroidní rasy. V České republice je ale problém takové dárce získat. Naprostá většina našich dárců je kavkazské rasy (lidé označovaní jako běloši či europoidi, pozn. red.).
V katalogu je u jednotlivých dárců i kolonka „dojem personálu“, kde se například dovídáme, že konkrétní dárce je komunikativní a dbá o svůj vzhled. Tu vyplňujete vy?
Střídáme se s lékařem, sestrou a laborantkou. Píšeme to většinou až na závěr, když dárce ukončí proces darování a jeho profil se dává na internet. Máme tedy dostatek času s kolegy se dohodnout, jak na nás dárce působil. Musím říct, že většinou to jsou docela rozumní, sympatičtí kluci.