Kádrovací filmy. Po Lídě Baarové i Vlasta Burian

Předloni 28. října měli filmaři Filip Renč a Robert Sedláček společné pouze to, že oba vyznamenal prezident Miloš Zeman. A že to oba následně schytali, hlavně od některých kolegů nebo tribunů takzvané „pražské kavárny“.

Teď mají ještě jiný společný bod, říkejme tomu třeba žánr kádrovacích filmů – i když v opačném gardu. Filip Renč je kádrován za to, že ve filmu Lída Baarová kádroval herečku příliš málo, tedy že jí vztah s nacistickými pohlaváry neomlátil víc o hlavu.

Kdežto Robert Sedláček se za chystaný televizní cyklus Bohéma může (ale nemusí) dočkat opačného odsudku, tedy že jiné herecké legendy kádruje za jejich chování během německé okupace až příliš tvrdě.

Jakékoliv kádrování, natož kádrování kádrovacích filmů i jejich tvůrců, je přitom postavené na hlavu.

Kdyby autoři Lídy Baarové předem slíbili, že hodlají natočit existenciální drama o umělcově smlouvě s ďáblem, cosi jako ženskou variantu slavného Mefista, dostali by za výsledný kýč právem na pamětnou. Jenže producent od počátku tvrdil, že půjde právě a pouze o love story, víceméně televizní romanci pro ženy z každé vísky, nikoli tedy o morální obžalobu pro zmíněnou „pražskou kavárnu“. A záměr zjevně splnili, když se vezme v úvahu, že Lídu Baarovou vidělo už 211 tisíc lidí. Pokud v ní tedy německá kritika postrádá výraznější líčení válečných hrůz, chtěla vidět jiný film.

Co asi vytknou Sedláčkovi? Jeho Bohéma, kterou právě natáčí pro Českou televizi, se nachází v jiné pozici: dotýká se totiž legend, jejichž styky s nacisty nebyly natolik křiklavé jako poměr Lídy Baarové s Josephem Goebbelsem, jenže zároveň legend, které mají stále své oddané diváky – a některé i potomky. Na řadu přijdou Vlasta Burian, Jaroslav Marvan, Oldřich Nový, Adina Mandlová, Zdeněk Štěpánek.

„Na jedné straně se v jeho divadle skrývá vysílačka, na druhé chodí do rozhlasu parodovat Beneše a pořádá večírky pro prominentní nacisty. Vyberte si – doba byla zlá,“uvedl na obranu Buriana režisér, podle nějž bude politika „kulisou pro mezilidské vztahy“včetně zákulisního napětí mezi Burianem a Marvanem.

Doufejme – třebaže člověka stejně napadne, jak se asi cítí dědicové slavných jmen, když o projektu zatím jen slyší, a kolik bezesných nocí stráví v představách, jak asi bude Bohéma jejich předka pranýřovat. Proč vlastně takové filmy vznikají? Když ponecháme stranou vznešené poučky o nutném poznání vlastní minulosti, zbudou tři důvody. Zaprvé, krajní podmínky prověřující charaktery dávají dramatu nejjednodušší půdorys. Zadruhé, diváci milují pohled na hvězdy v róbách a ve fracích, ale hlavně v nedbalkách, ať už v těch doslovných, nebo morálních.

A zatřetí, není co točit. Ze současnosti český film vyloví tu bezzubou komedii, tu sociální drama ztracenců, jenže silné téma pořád ještě marně hledá.

Kdežto minulost se tak snadno soudí, zejména generálům po bitvě, kteří nikdy na vlastní kůži nezažili strach, volbu mezi dvojím zlem, sílu propagandy ani ono kádrování čili prověřování a posuzování míry politické oddanosti režimu.

Možná dřív, než přijde další vlna ortelů historických celebrit, by se mohlo oprášit rčení „nevím, já jim u toho nesvítil“. A do mramoru tesat slova právě zemřelého režiséra Ladislava Helgeho, který svůj zákaz činnosti v kultuře za normalizace vykoupil v těžké osobní situaci podpisem anticharty. Za selhání to s odstupem označil pouze on sám, nikdo jiný. A na adresu kolegy, který kvůli možnosti dál točit udělal ústupek, pronesl památnou větu – Kdo ho za to může soudit? Já to nebudu.