Vyměním sošku Oscara za diváky. Značka: Aspoň tři

Mirky Spáčilové, redaktorky MF DNES

Lidé nedůvěřují vrcholným politikům, levným značkám a vyznamenaným filmům. Oscar nebo Český lev je z kina spíše vyhání. Proč, to statistiky neuvádějí, snad publikum za trofejí tuší povýšenou prašivinu akademické nezáživnosti, ale faktem je, že propast mezi uměleckým a finančním úspěchem se nekonečně prohlubuje.

Z letošní osmičky kandidátů na Oscara pro nejlepší film roku lze tři označit za propadáky. Nevydělali si zatím ani na slanou vodu, tedy na vynaložené náklady plus nový smokink pro večerní gala.

Favorizovaný Spotlight, v němž novináři odhalují kauzu dětí zneužívaných církví, utržil 28 milionů dolarů. Příběh imigrantů Brooklyn má 22 milionů. A Room, jenž líčí osud unesené ženy vězněné se synkem ve sklepní místnosti, je s pěti miliony smutným rekordmanem ročníku. Američané dokonce spočítali, že drží šesté místo v žebříčku nejméně výnosných oscarových kandidátů za posledních třiatřicet let.

Doby, kdy vyhrávaly velkofilmy jako Titanic, které měly už před oscarovým kláním bohatě vystaráno, dávno minuly. Letí díla takříkajíc nezávislá, v očích diváků tudíž předem podezřelá.

Loňský vítěz Birdman šel do finále cen Americké filmové akademie s 26 miliony dolarů – nikdo nevěřil, že je to komedie, byť pořádně hořká. Formanův Amadeus měl svého času před Oscary vyděláno ještě o milion méně, ubohý Gándhí kráčel pro výhru s jedenácti a Million Dollar Baby jen s osmi miliony dolarů v kapse.

Pravda ovšem je, že americké popelky se mohou zahojit alespoň dodatečně: pokud se stanou královnami plesu, zájem diváků, tudíž i tržby jdou pak strmě nahoru.

U nás je publikum obezřetnější. Loni na Českých lvech triumfovala Cesta ven, na kterou od květnové premiéry až do konce roku 2014 přišly necelé čtyři tisíce diváků. A nepomohlo jí ani opětovné uvedení do kin. Ani letos na prahu sezonních cen za loňský rok to s návštěvností hlavních favoritů nevypadá o moc nadějněji.

Jenže bylo by hodně laciné lát obecenstvu, že dává přednost povrchní podívané, zatímco tvůrci oslavovaní akademiky si pomalu sestavují nouzové inzeráty typu Vyměním sošku Oscara za živé diváky v sále, zn.: Alespoň za tři. Divák za to nemůže, je přirozené, že se nerad nechává za vlastní peníze v kině drásat. Nadto není nic protivnějšího než umělec, který se cítí být zneuznán, zhrzen a nepochopen, pročež si fouká bolístky na obskurních festiválcích okresního charakteru, kde uvítají každou celebritu včetně cirkusového medvěda.

Spíše je namístě přiznat si, že zpovykaní mistři rezignovali na něco, čemu se říkávalo „největší kumšt“. Totiž okouzlit univerzitního profesora i kominíka, Čecha, Brita i Hotentota, odbornou porotu i nabité letní kino na čínském venkově. Místo toho se i po letošních oscarových nominacích počítaly zářezy podle pohlaví – hanba, chybějí ženy za kamerou! – či podle barvy pleti – hanba, Oscary budou „too white“neboli bez černošských šancí v hlavním poli.

V ideálním filmu dbalém všech moderních kvót by museli Afroameričan, Žid, Asijec, Arab, křesťan, muslim, lesba, homosexuál a vozíčkář zachraňovat (pokud možno ne bílou) velrybu, aby měl režisér jisté všechny hlasy. Až takový kousek jednou někdo natočí, ponese si Oscary v nůši.

A pak bude v prázdném sále žehrat na nevděčné publikum, které se raději vypravilo na pamětnickou komedii Někdo to rád horké, jež mimochodem v roce 1960 vydřela pouze jednoho jediného upoceného Oscara za nejlepší kostýmy.

Možná právě proto se u ní člověk cítí tak bezpečně.