Do poslední chvíle čekají ve Varech na mistrovské zjevení
KARLOVY VARY Úsloví o dvojím pohledu na lahev s vodou lze vztáhnout i na letošní karlovarský festival. Kdo ji vidí z poloviny plnou, raduje se, že naše filmy nezapadly: Domácí péče se drží v desítce diváckého žebříčku, Kobry a užovky zase mají slušné známky v hodnocení mezinárodní kritiky.
S nádechem Mrazíka
Ovšem poloprázdná lahev hlásí, že uspět v letošní konkurenci zase není tak mimořádná zásluha. Jako na smilování se čeká na zázrak z rodu někdejší Amélie z Montmartru, tedy na film, který by naprosto jednoznačně překvapil, okouzlil a zvítězil. Příznačné je, že z mimosoutěžních děl zatím bezkonkurenčně vede překrásné Mládí v režii Paola Sorrentina, které přitom v canneské soutěži vyšlo naprázdno.
Dosavadní bilanci mohou zvrátit už jen americký příspěvek Bob a stromy a dánské Zlaté pobřeží. Co jim předcházelo? Vesměs filmy stavějící víc na stylizované formě než na obsahu, spíše experimentál- ní hry než silné výpovědi, což zjevně souvisí s převahou začínajících tvůrců.
Německý Heil nasadil na téma neonacismu princip absurdní grotesky, který chvíli baví, ale nevystačí s dechem. Podobný problém měl francouzský Kouzelný vrch, jenž nevšední, ale po čase monotónní metodou animace sledoval osud emigranta, malíře a horolezce. Italská Antonia přinesla nevtíravý životopis éterické básnířky, Jiřího Wolkera v sukních, který zdobilo pečlivé retro a herecká víla Linda Caridi. Podobně snovou náladou se vyznačovala ukrajinská Píseň písní, dětská love story z židovské komunity s pohádkovým nádechem Mrazíka.
Kousky na jedno použití
Kosovská historka Babai vsadila na aktuální uprchlické téma, dá se popsat jako drsná varianta Kolji, neboť chlapec se vydá za svým tatínkem napříč Evropou. Kanadský Šum stromů, jiná verze věčného tématu otců a synů, líčil vzpouru dospívání na konci světa. Do jisté míry se vymykal polský Červený pavouk, mysteriózní thriller z 60. let o honbě za vrahem dětí a fascinaci zlem. Rumunský Box, film naopak vyloženě artový, přidal do setkání muže a ženy z odlišných světů divadelní prvky. A rakouský titul Má křídla, kdo končí pádem se věnoval s poetickou přepjatostí prvku smrti v třígenerační ženské rodině – na rozdíl od něj se umírání v české Domácí péči neslo v civilním tónu.
Odlehčení zřejmě nepřinese ani dokumentárně laděný portrét dřevorubce Bob a stromy, ani historic- ký návrat do časů kolonizace Zlaté pobřeží, jež festival označuje za „průsečík lyrické básně a děsivé noční můry“. Naděje sice umírá poslední, ale zatím se zdá, že se do Varů sjely typicky festivalové kousky na jedno použití.
Nelze se pak divit, že se značně stírá rozdíl mezi hlavní soutěží nejvyšší „áčkové “kategorie a třeba sekcí studentských debutů První podání, které mají navíc tu výhodu, že neumoří svou délkou. Což platí pro českého zástupce Ondřeje Hudečka, který ve filmu Furiant odhaluje málo známou kapitolu z mládí Ladislava Stroupežnického s osvěžující hravostí, byť prostřednictvím metody připomínající cimrmanologický kontrast mezi seriózním oslavným komentářem a výjevy „oživlých obrazů“. A hlavně pro nečekaně zralý rakouský snímek Všechno bude v pořádku, v němž otec připravuje únos vlastní dcery; tak sevřený, účinný a přitom nesentimentální pohled na rodinný rozvrat by obstál i v hlavním soutěžním poli. Jenže by se musel „nastavit“– a otázkou je, zda by pak svou prostou sílu nerozmělnil.
Poslední dva snímky hlavní soutěže dnes uvidí 50. karlovarský festival. A k nim se také upínají zbytky naděje na zázrak, jaký dosud chybí.
Kamzíci na Gibsonově pyžamu
Jakkoli to zní kacířsky, široko daleko nejlepší ukázkou chytré filmařiny zůstává kratičká festivalová znělka s Melem Gibsonem, mikrothriller o nočním vpádu lupičů do hercova sídla, v němž hraje každý detail, počínaje obrazem ve stylu filmu noir a konče symboly karlovarských kamzíků na Gibsonově pyžamu. Alespoň někteří filmaři si pořád ještě nezapomněli hrát.