Nikdo neodjíždí s tím, že zemře
ŽATEC Měla to být jen rutinní hlídka. Jenže zatímco mezi zákopy voják ví, odkud přichází palba, a může se krýt, mezi afghánskými civilisty je snadným terčem. Usmívat se a rozdávat dětem pastelky musí i přesto, že útočit může každý projíždějící cyklista, osamělý chodec nebo třeba i muž v policejní uniformě.
Až poté, co v Afghánistánu zemřela právě po útoku uniformovaného teroristy pětice českých vojáků, si řada Čechů uvědomila, jak velké nebezpečí legionáři podstupují. Možná až tehdy získali u veřejnosti respekt, který si zaslouží. A armáda dostala hrdiny, kterými se dnes pyšní. „Dnes jsme jezdili po hřbitovech a cítil jsem, že mrtví kolegové se stali pro nás vojáky něčím společným. Vážíme si lidí z naší jednotky, kteří položili život, jsme na ně hrdí, že vytrvali v poctivé službě. Naše vojáky to spíše stmelilo, než odradilo od dalších účastí v misích,“říká Petr Fiala, kaplan 4. brigády rychlého nasazení, ze které padlí vojáci pocházejí.
Co pozůstalí, rodiny vojáků? Cítil jste i u nich přes veškerou bolest něco jako hrdost na své
už zítra v časopisu Rodina DNES
Včera uplynul přesně rok od smrti pěti českých legionářů, kteří zahynuli poblíž základny Bagrám v Afghánistánu při útoku sebevražedného atentátníka. Tolik českých vojáků na zahraniční misi v jediný moment nikdy nepadlo. S operBí pěvkyBí o životBí krizi
To nelze říci. Potkával jsem rodiny, které truchlí. Když vám někdo drahý zemře, cítíte jen bolest.
Rodiny padlých dostaly od armády odškodnění až v řádu milionů korun, do sbírky lidé přispěli pěti miliony, pomáhali psychologové, kaplani. Jak jsou na tom pozůstalí dnes?
Teď je samozřejmě chvíle, rok od smrti, kdy se vše vrací, bolest znovu přichází, podobně jako třeba na Vánoce. Jak se pozůstalí ve skutečnosti dnes cítí, jak se s tím vyrovnali, nemohu vědět.
Je to kruté, ale smrt vždycky k vojenskému řemeslu patřila. Počítají s ní ještě dnešní vojáci a jejich rodiny?
Oni to riziko nesou, ale určitě tam nejdou s tím, že zemřou. Berou to nebezpečí a jejich rodiny to respektují. Napětí tam samozřejmě je, ale srozuměn, připraven na to člověk být nikdy nemůže. Že o tom pře- mýšlejí, je jisté, navíc procházejí před odjezdem semináři, hovoří o tom s nimi psychologové. Každý si musí před odjezdem uspořádat věci v rodině, ve vztazích, je to určitě téma.
Oni zemřeli podobně jako už před nimi tisíce civilistů, rukou atentátníka, ne při přímém boji. Má to pro vojáky nějaký význam?
To je jenom technická věc. Byli ve službě, ten moment odvahy, vyko- návání poctivé služby s rizikem, že můžete přijít o život, tam byl. Byli v bojové situaci, i když mezi civilisty.
Zvýšila se od té doby opatrnost při hlídkách? Musí být vojáci na misích stále tak vstřícní a přátelští k civilistům? Samozřejmě při dodržování nejvyšší ostražitosti, což jde ale někdy těžko dohromady.
Nasazení a požadavky na naše vojáky jsou pořád stejné. Bez rizika vo- jenská služba nikdy nebude. Vojáků, kteří zahynuli v misích, už máme přece desítky. To bychom museli o změnách přemýšlet už po prvním úmrtí.
Projevila se tragická událost nějak v atmosféře v brigádě, mezi vojáky, případně mezi jejich blízkými?
Více se objevilo téma cti, hrdosti, soudržnosti. Více to spojilo i blízké vojáků, ty rodiny se navštěvovaly, životní příběhy vojáků se propojovaly s rodinami, sdílely se i se známými a přáteli. Přestává jít jen o pracovní věc, vytváří se soudržná komunita, která se navzájem podporuje. Je to i tím, že v širších rodinách vojáků se často najde někdo další, kdo v armádě slouží.
Co tahle událost znamenala pro vás osobně? Jako kaplan jste byl s pozůstalými často ve styku.
Navzdory všem různým kurzům, které nás učí, jak doprovázet lidi v truchlení, jsem si znovu ověřil, jak je každá taková událost originální. Jste vtažen do těch rodin, do bezbřehého smutku konkrétních lidí, dostáváte se do intimní situace, která je nesmírně silná. Člověk se dostane na dřeň života, neboť i smrt je o životě, a je to opravdu náročné.
„Každý si musí před odjezdem uspořádat věci v rodině, ve vztazích, je to určitě téma.“