Encyklopedie Geralta z Rivie
Literární série Zaklínač Andrzeje Sapkowského byla několik desítek let klenotem slovanské fantasy, milovaným v Polsku, u nás i ve východní Evropě. Celosvětovou popularitu jí zajistily počítačové hry studia CD Projekt RED a do ještě širšího povědomí ji zapsal seriál Netflixu. Není tedy divu, že se jí věnují už i francouzští autoři jako Alain T. Puysségur, jenž napsal knihu Zaklínač – encyklopedie.
Tento Zaklínač není románem ani povídkovou sbírkou. Jedná se o knihu pro příznivce nejznámějšího Sapkowského díla, kteří si chtějí připomenout jeho svět a postavy. Stopadesátistránková publikace je rozdělena do tří částí. Po odstavci vysvětlujícím Konjunkci sfér – zcela zásadní událost zaklínačského univerza – následuje několik stran o státech, z nichž pocházejí Geralt z Rivie a postavy, s nimiž se během svých dobrodružství setkává. Nejobsáhlejší část knihy tvoří medailonky třiceti sedmi postav zaklínačských příběhů. Kromě několika odstavců textu má každá z nich vlastní ilustraci. Znáte-li Geraltova literární dobrodružství – encyklopedie se nijak nezabývá událostmi z her –, nenajdete zde nic nového. Pokud jste knihy ani povídky nečetli, mějte se na pozoru. Přestože se Puysségur vyvaroval prozrazení některých zvratů z románů, u povídek si počínal jinak. A tak například vyprávění o Borchovi vám vyzradí závěr i vyznění – dle mého názoru mistrovské – povídky Hranice možností. Bohužel to není ojedinělý případ. Dohadovat se můžeme také o výběru postav. Zatímco je mnoho prostoru věnováno čarodějkám, zaklínači jsou zastoupeni jen chudě (zapomeňte na Eskela s Lambertem) a chybí například i Shani, která se sice objevuje i v románové pentalogii, ale zásadní význam má až ve hrách.
Zbývající třetinu knihy tvoří kapitola o nestvůrách a čarodějných bytostech žijících na Kontinentu. I pro ně platí, že několik odstavců textu doplňuje ilustrace, zde navíc i se siluetou tvora vedle siluety zaklínače (mimochodem Vesemira, nikoli Geralta), aby si čtenář mohl představit, jak jsou veliké.
Asi jste již pochopili, že texty v Encyklopedii nejsou pro znalce knih a povídek nijak objevné. Každý zápis začíná krátkým výtažkem ze Sapkowského díla a potom Puysségur shrnuje, co je o postavě/místu/tvorovi známo z prací mistra polské fantastiky. V mnoha případech bohužel opakuje již dříve vyřčené, a to i vícekrát na jediné straně.
Přidanou hodnotou knihy jsou prvé řadě vnitřní ilustrace od tří tvůrců – Johann Bodin, Alexia F. Cadou a Émile Denis. Ty většinou plní svoji úlohu na jedničku. Třeba při vyobrazení postav, u nichž máte často pocit, že nejde jen
o generické fantasy malby, vypadají jako reální lidé, z obličejů jim můžete vyčíst emoce a vyzařuje z nich osobnost. Bohužel některé ilustrace naopak zaujmou tím, jak jsou nehezké – zaklínači vypadají spíš jako zombie a chudák Yarpen Zigrin je vážně odporný. Dohromady s jednou menší kresbou, jež působí jako náčrtek, který se vůbec neměl do knihy dostat, jsem si chvíli říkal, že některý z ilustrátorů nestíhal termín a poslal i nehotové práce. Navzdory těmto nedodělkům je výtvarná stránka publikace na výborné úrovni, což podtrhuje kvalitní zpracování obálky.
Komu tedy knihu Zaklínač – encyklopedie doporučit? Znalcům Sapkowského děl, kteří se rádi pokochají zdařilými kresbami a třeba si připomenou své oblíbené postavy a dobrodružství? Jistě. „Fanouškům“Zaklínače hltajícím videohry a seriály, ale nemajícím zájem o četbu? Těm patrně ještě víc, a byť jim Puysségur mnohé vyslepičí, třeba díky ní pochopí, že literární zážitek ze Zaklínače je silnější než ten audiovizuální. Řekl bych, že se Encyklopedie bude líbit i milovníkům fantastiky obecně, chtějí-li desítky líbivých maleb a načrtnutých míst, postav, příšer či příběhů třeba i pro vlastní worldbuilding. Čtenáři si zde na své nepřijdou. Musí doufat, že se nad nimi Andrzej Sapkowski smiluje a něco po dlouhé době napíše. Ostatně není to tak dlouho, co v jednom rozhovoru prozradil, že pracuje na nové zaklínačské knize.