V čem se Izraelci tolik mýlili
Na mimořádně brutální teroristický útok islamistického hnutí Hamás odpověděl Izrael válkou. To víme. Ale proč k útoku Hamásu vůbec došlo? Jakou roli hrál v celé situaci Írán a jeho důstojníci revolučních gard? A především: jaký je další možný vývoj v této
Teroristé z Hamásu 7. října kromě nevinných lidí zabili i šanci na samostatný palestinský stát na Západním břehu řeky Jordán (historické Samaria a Judea). Nyní už Izrael nebude riskovat palestinskou státnost, v níž by se jednou dostali k moci lidé jako ti, kdo nařídili a zrealizovali masakr 7. října. Vnitřní autonomie ano, ale vlastní palestinský stát nikoli. Dvoustátní řešení je mrtvé. Zabil ho Hamás.
Proč to Hamás udělal? Proč spáchal masovou vraždu, kterou fakticky spáchal vlastní sebevraždu? Izrael nyní nemá jinou možnost než Hamás zničit a jeho velitele zabít. To Hamás musel vědět, ne?
Zkusme vysvětlení racionální – z hlediska teroristů. Jednak to byla jejich „oslava“50. výročí jomkippurské války. Tehdy, v říjnu 1973, armády Egypta a Sýrie zaútočily na Izrael, kterému hrozila porážka, ovšem nakonec i díky dodávkám zbraní z USA nakonec Izrael zvítězil. To je však důvod jenom symbolický. Svou roli hrála i snaha zastrašit izraelské civilisty a přesvědčit je, že v Izraeli již nikdy nebudou v bezpečí a ve vlastním zájmu by měli toto území opustit – a mít dobré, úspěšné a bezpečné životy v Budapešti, Břevnově, Brooklynu, Bostonu či v Beverly Hills. Jinými slovy, Izrael by zanikl v důsledku nového exodu Židů z jejich vlastní země.
Mnohem zásadnější a realističtější ale byla snaha Hamásu překazit postupně se vyvíjející dobré vztahy mezi Izraelem a arabskými zeměmi, a především chystanou dohodu se Saúdskou Arábií. Vztahy mezi Izraelem a arabskými zeměmi jsou totiž tak dobré jako nikdy v historii. Nejen s Egyptem a Jordánskem (Sýrie je oslabena vleklou občanskou válkou), ale po uzavření Abrahámovských dohod roku 2020 i s monarchiemi Zálivu, jako Bahrajn, Spojené arabské emiráty či Omán, nebo také s Marokem na druhém konci arabského světa. Nyní se dojednávala dohoda se Saúdy, která by znamenala velký diplomatický průlom.
Nepřehledný Blízký východ
Saúdská Arábie je vůdčí zemí arabského sunnitského světa, a to nejen proto, že vládnou nad posvátnými městy islámu Mekkou a Medinou. Je to také mocnost z hlediska mezinárodních vztahů konzervativní. Oproti tomu Írán s režimem ajatolláhů je zemí perskou a šíitskou, vůdcem šíitského bloku, sahajícího od Íránu přes Irák (se šedesátiprocentní arabskou šíitskou většinou), Sýrii (kde je u moci alavitská sekta), jižní Libanon (kde vládne proíránské šíitské radikální hnutí Hizballáh, „Strana Alláhova“) až po severní Jemen, v němž je koncentrovaná šíitská populace. Írán ajatolláhů a jeho šíitská koalice jsou z hlediska mezinárodních vztahů mocností revizionistickou a revoluční. A ačkoli je Hamás radikální sunnitské hnutí, odnož egyptského Muslimského bratrstva, je penězi a zbraněmi podporován Íránem, ne arabskými sunnitskými vládami.
Hlavní soupeření uvnitř islámského světa na Blízkém východě je proto soupeření mezi konzervativním blokem vedeným Saúdy a revizionistickým, revolučním blokem vedeným ajatolláhy. Hamás je spojencem ajatolláhů a Saúdové ho nenávidí; naopak podporují egyptského prezidenta as-Sísího, který coby generál v roce 2013 vládu Muslimského bratrstva svrhl. Saúdové se Íránu obávají, proto vnímají Izrael jako svého potenciálního spojence proti ajatolláhům. Dohoda s Izraelem tak byla pro Saúdy jen otázkou času.
Jenže když Izraelci zabíjejí Araby v Pásmu Gazy, Saúdové si uzavřít dohodu s Izraelem dovolit nemůžou. V tomto smyslu byl teroristický útok proti jižnímu Izraeli a masové vraždění jeho civilistů z hlediska zájmů Hamásu (a hlavně jeho patrona Íránu) racionální: alespoň dočasně hodilo do izraelsko-saúdských vztahů vidle.
Lidé jako my, lidé ne jako my
Proč Izrael podcenil hrozbu ze strany Hamásu? Proč 7. říjen neočekával a nebyl na něj připraven?
Odpovědí, jakkoli pro někoho šokující, je to, že Izrael byl příliš hodný. Jeden by si myslel, že je-li na světě země, která je naprosto realistická – nemůže si dovolit nebýt, protože jinak by už dávno nexistovala –, je to Izrael. A přesto… Dlouholetý izraelský ministr zahraničních věcí, sekulární sociální demokrat Abba Eban říkal: „Palestinci nikdy nepromeškají příležitost promeškat příležitost.“Jinými slovy (myslel si Eban), jde jim vlastně o totéž, co nám, jsou jako my… Nebo citujme premiérku Goldu Meirovou: „Mír nastane, když Arabové začnou milovat své děti víc než nenávidět nás.“Anebo: „Jednoho dne jim můžeme odpustit, že zabíjeli naše děti, ale nikdy jim neodpustíme, že nás přinutili zabíjet jejich děti.“
Jenže takto uvažují lidé Západu: židé, křesťané, humanisté. Takto ale neuvažuje žádný terorista z Hamásu. Kdo si to myslí, nevnímá realitu, jaká je.
Hamásu se povedla psychologická operace. Masivní vražedný teroristický útok připravoval minimálně dva roky, přitom v posledních měsících se tvářil umírněně. Když před nějakou dobou menší šíitské teroristické hnutí v Pásmu Gazy jménem Islámský džihád odpalovalo na Izrael rakety, nejen že se k němu Hamás nepřipojil, ale dokonce utajeně informoval Izraelce o stanovištích raket Islámského džihádu. Také požádal Izrael, aby na jeho území mohli lidé z Pásma Gazy dojíždět za prací. Izrael jim to povolil, ať si
vydělají a stoupne jim životní úroveň. Příjmy arabských Palestinců na Západním břehu jsou díky zapojení do prosperující izraelské ekonomiky v průměru desetkrát vyšší než v Pásmu Gazy.
Izraelci zkrátka situaci vyhodnotili tak, že vedení Hamásu se umírňuje, jde mu o prosperitu svých vlastních lidí. Jinými slovy, že je zkrátka bohatství a luxus v dobrém smyslu slova „zkorumpují“natolik, že už jim nepůjde tolik o terorismus a zničení Izraele, ale o prosperitu a mírovou, pro obě strany prospěšnou koexistenci.
A celou tu dobu přitom Hamás připravoval 7. říjen.
Mimochodem po teroristickém vraždění Hamásu na západní radikální levici opět zazněly tradiční sympatie k Palestincům a zatracování Izraele. Podstatné segmenty radikální levice na Západě totiž považují Stát Izrael za nelegitimní v jakýchkoli hranicích. Neusilují ani tak o vznik palestinského státu, mnohem víc jim jde o zánik státu izraelského. Jejich pokřik „od řeky k moři, Palestina musí být svobodná“znamená, že žádný Stát Izrael v žádných hranicích a na žádném území, jakkoli malém, nemá právo existovat. Pro tento svůj cíl používají argumentu, že Izrael je posledním reliktem evropského či západního kolonialismu.
Jak Britové opustili Indii a Egypt, jak Francouzi opustili Alžír a severozápadní Afriku, tak Izraelci mají opustit Izrael. Odhlédněme od faktu, že koloniální vláda byla mnohde humánnější, lidštější a více přející osobní svobodě místních než vláda domorodých vůdců (kdy byly v Ugandě lépe dodržovány právní stát a lidská práva: za vlády královských guvernérů Jejího Veličenstva, anebo za Idi Amina?). Uvědomme si však, že Britové se z kolonií mohli vrátit do Británie, Francouzi do Francie... a kam se mají vrátit Židé? Vnímat je jako kolonizátory v jejich vlastní domovině je zvrácené.
Levicoví popírači práva Židů na vlastní stát tvrdí, že nejsou antisemité, ale antisionisté: proti jednotlivým Židům prý nic nemají, jen kritizují Izrael a odmítají jeho existenci. Jenže Izrael je pro ně kolektivní Žid, a tedy antisionismus v situaci, když už židovský Izrael existuje, je jen politickou formou antisemitismu. Je totiž zřejmé, že po případném rozpuštění Izraele ve většinově arabské Palestině by následovala jenom genocida.
Izrael a svět po 7. říjnu
Co se bude dít dál, je zřejmé. Obvyklí nepřátelé Izraele budou nad Palestinci ronit krokodýlí slzy a štvát proti Izraeli. Přitom to teroristé z Hamásu vraždí izraelské civilisty záměrně, Izraelci arabské civilisty nikoli. To Hamás umisťuje své zbraně a velitelská stanoviště úmyslně mezi civilisty (do škol, mešit, nemocnic), aby při izraelských útocích zahynulo co nejvíc arabských civilistů a svět odsuzoval Izrael jako toho zlého.
Co by se ale dít mělo? V první řadě by měl Izrael zničit Hamás. Zničit, ne jen oslabit. Cokoli jiného by na Blízkém východě každý vnímal jako vítězství Hamásu a časem by to vedlo k dalším, ještě větším útokům. Muslimské bratrstvo v Egyptě by opět začalo zvedat hlavu. Islamisté v Jordánsku, kde král Abdalláh II. musí balancovat mezi rodu Hášimovců věrnými beduíny a ne až tak věrnými, leč prosperujícími Palestinci – by se začali radikalizovat. Izrael musí zničit Hamás nejen kvůli sobě, ale i kvůli Egyptu a Jordánsku. A co nejrychleji. Ovšem okupace Gazy, pokud k ní dojde, by měla být co nejkratší. V optimálním případě by Pásmo Gazy mělo být svěřeno pod mezinárodní správu arabských zemí; ty to však nechtějí. Tedy se tam ustaví místní vláda, ta ale musí být jiná než Hamás.
Požadavek, aby Evropská unie již nefinancovala Palestince, především Pásmo Gazy (a tedy nepřímo Hamás), byl oprávněný. Je skandální, že se tak dělo. Bude-li však Hamás zničen a nahrazen místní vládou jinou, finanční pomoc po skončení války bude pro Gazu potřebná, bude-li dávkována a směřována rozumně.
A co bychom měli dělat my? Český premiér v reakci na 7. říjen oznámil, že je nejvyšší čas přesunout ambasádu do (západního) Jeruzaléma, resp. tamní konzulát povýšit na ambasádu. To by se mělo stát usnesením vlády ČR. Přesné datum zatím stanoveno být nemusí, leč rozhodnutí, že ve vhodné době po skončení války se tak stane, má být přijato. Je přece elementárním právem každé země určit si své hlavní město a západní část Jeruzaléma byla všemi uznávanou součástí Izraele již před šestidenní válkou roku 1967.
Nicméně spolu s ostatními středoevropskými zeměmi budeme muset blokovat povinnou redistribuci migrantů ze severní Afriky a Blízkého východu. Jak americký expert na islám Daniel Pipes připomíná, v průzkumech názorů muslimů v Evropě se ukazuje, že 15 procent z nich souhlasí s cíli bin Ládina (pro připomenutí: islámské náboženské právo šaría má být platné pro všechny, muslimy i nemuslimy), přičemž třetina z těchto 15 procent souhlasí i s bin Ládinovými prostředky, tedy zabíjením jinověrců.
Což o to, patnáct procent odpůrců ústavního režimu existuje i u nás, v tom evropští muslimové nejsou politicky horší než Češi. Potíž je těch zmíněných pět procent. Pokud ve vašem městě žije tisíc muslimů, devět set padesát vám neublíží, ale kolem padesáti vás bude chtít nejspíš zabít. A to je problém. Proto zvyšovat zastoupení politického extremismu umělou imigrací nedává smysl.
Podezřelá role Íránu
Existují velmi silné indicie, že Írán věděl o připravovaném útoku Hamásu 7. října, a podle některých jej dokonce pro Hamás naplánovali důstojníci íránských revoluční gard. To by ovšem bylo velice závažné. Byl 7. říjen íránskou operací? Je-li Izrael ve válce na jihu s Hamásem, nemá zájem na válce na severu s Hizballáhem, který je na Írán přímo napojený. Hizballáh má k dispozici více než tisícovku raket, z nichž mnohé jsou přesnější a ničivější než ty Hamásu, a jejich odpálení by bylo pro Galileu ničivější než odpalování raket Hamásu na jižní Izrael. Írán používá hrozbu Hizballáhu coby odstrašení případného izraelského (či amerického) útoku. Nicméně byť útok na Izrael ze 7. října Írán přivítal, k jeho autorství se nijak nehlásí. Samozřejmě: v Íránu moc dobře vědí, že v případě konfliktu mají Izrael a USA možnost letecky zničit nejen jeho jaderný program, ale i ropné přístavy a rafinerie, čímž by režim ajatolláhů přišel o hlavní zdroj svých příjmů z vývozu ropy (kterou kupuje hlavně Čína).
Na otevřeném konfliktu tedy nemají zájem ani Izrael, ani ajatolláhové. Jenže pokud se prokáže, že 7. říjen naplánovali důstojníci íránských revolučních gard, je těžko představitelné, že by mohli být voláni k zodpovědnosti před nějakým mezinárodním tribunálem. Na to má Izrael jinou taktiku: může se klidně stát, že pokud se potvrdí zapojení Íránců do těchto útoků, bude k nim spravedlnost přicházet postupně a bude vykonaná individuálně. V tom mají Izraelci dobrou praxi.
Každopádně Írán je šíitská země, která na severozápadě hraničí se sunnitským Tureckem, na jihozápadě se sunnitským arabským světem, na jihovýchodě se sunnitským jaderným Pákistánem, na severovýchodě s radikálně sunnitským islamistickým tálibánským Afghánistánem a na severu od ní se nachází ruské impérium. Jako takový je logickým, přirozeným geopolitickým spojencem Západu. Írán by jím byl za téměř každého jiného režimu (demokratického, monarchistického či vojenské diktatury), než je právě ta současná teokracie ajatolláhů. Dojde-li ke změně právě tam, změní se všechno.
Může se stát, že pokud se potvrdí zapojení Íránců, spravedlnost si je bude nacházet postupně a individuálně. V tom mají izraelské tajné služby dlouhou a úspěšnou praxi.