Jako v létě 1914?
Osobní výběr ze světového tisku
Když se řekne atmosféra léta 1914, tedy na území tehdejšího Rakouska-Uherska koncem července a na území Německa začátkem srpna, ví se, oč jde. Známe to ze Švejka a volání „Na Bělehrad!“či z průpovídek mobilizovaných vojáků „do švestek jsme doma“. Jenže euforii brzy vystřídala realita nekonečné zákopové války, Velké, jak se jí začalo říkat.
Možná i zde je příčina, proč Německo – hlavně ve srovnání s Anglosasy v čele s USA – působí vůči válce na Ukrajině tak váhavě. A také příčina tamní názorové barikády. Radikálové (politicky Zelení a CDU) žádají aktivnější přístup Německa včetně vývozu těžkých zbraní na Ukrajinu. Na druhé straně barikády jsou zdrženliví (SPD, liberálové a CSU). Tuto rozpolcenost reflektují i média.
***
Gabor Steingart je známý mediální manažer, jenž se na stará kolena (14. června mu bude šedesát) věnuje politické novinařině na vlastním webu. Vadí mu třeba to, že Německo – počínaje „východní politikou“, kterou před půlstoletím zahájil Willy Brandt – je cejchováno na viníka posílení Ruska, tedy nepřímo i války na Ukrajině. To, že „úspěchy německé východní politiky – kontrola zbrojení, posílený důraz na lidská práva, německo-německé přiblížení a konečně i mírové znovusjednocení země – náhle nejsou považovány za úspěchy, ale za přípravu ke zradě“. A dále: „Tato část německo-ruské historie, nyní zpětně nasvícená válkou na Ukrajině, napájí zuřivost Volodymyra Zelenského. Jeho pohled na svět – to je hlubší smysl onoho poselství – se má stát i pohledem naším.“
Aby bylo jasno, Steingart je na straně Ukrajiny a její obrany proti ruské agresi. Ale ukazuje nuance, které by neměly zůstat zakryty vřavou války a morálních apelů. „Podporuje Západ boj za svobodu Ukrajinců, což je jeho povinnost, nebo vyhlašuje válku Rusku, což by byla velká pošetilost? Chce vytlačit Putinovu armádu, nebo vyřídit přímo Putina? Chce omezenou, nebo totální válku?“Mnoha lidem zní už tyto otázky jako mnichovanství, ústupek agresorovi. Ale Steingart zdůrazňuje rozdíl mezi uvažováním v politické jednorozměrnosti, jehož ukázkou je Zelenskyj (samozřejmě a logicky: jeho zemi jde o přežití a uvažuje ve stylu buď, a nebo), a uvažováním ve vícerozměrnosti západního světa.
Autor připomíná, že tato politická jednorozměrnost slibuje mediální úspěch: „Ingredience jsou známé z jiných zemí a situací. Jazyk optimalizovaný pro Twitter, veřejné projevy jako obraty v ději seriálu na Netflixu a důsledná redukce složitosti… Hochštaplerství se mediálně vyplácí.“
Je těžké vnímat tyto argumenty neutrálně. Považujete je za podraz vůči snahám napadené Ukrajiny, nebo za poctivou snahu nahlédnout pod „válečnou mlhu“, jak říkával von Clausewitz?
***
Stejné téma zpracovává i Jacques Schuster, šéfkomentátor listu Die Welt, v textu Stav mysli v Německu připomíná srpen 1914. Bere to od starého Říma. Řečník Cato starší proslul tím, že projevy končil slovy „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“. Méně se ví, že mu oponoval Scipio Nasica: Řím potřebuje rivalské Kartágo jako brousek, na němž si tříbí vlastní argumenty a strategie. Za studené války hrál tuto roli východní blok. To vůči jeho hrozbě Západ stavěl vojenskou a intelektuální obranu své svobody, což dokládají jména jako Koestler, Orwell, Popper, Arendtová či Dahrendorf.
Po studené válce se vytratil „brousek“i tyto leckdy provokativní kritické hlasy. Mělo ty pochybné dopady na úroveň debaty, píše Schuster: „Cestu si razila banalizace a kultura spektáklu. Začala éra předčasně zralých arivistů, kteří se svatou vážností bojovali o genderové hvězdičky… Na tomto rozpoložení moc nezměnila ani válka Ruska proti Ukrajině. Nabralo rysy upomínající srpen 1914.“
Ve snaze podpořit bojující Ukrajinu se „bývalí odmítači vojenské služby změnili v kavaleristy od psacího stolu a začali bubnovat k duchovní mobilizaci“. V srpnu 1914 byla dosavadní mírová éra pateticky zatracena jako klam. Podobně po ruském vpádu na Ukrajinu byly s odsudky hanebností politiků typu Schrödera či Steinmeiera vymeteny i mainstreamové názory reálně politického rázu.
Zde vidí Schuster problém. Mentalita války („buď, a nebo“) vede k tomu, že se prosazuje stav mysli „kdo není s námi, je proti nám“. Válečná rétorika společnost mění v bojové společenství. Málo analyzuje, hodně zapřísahá. A neklade otázky typu: Zač nám stojí naše svoboda? Jaký význam má mít obrana v budoucnu? Jak dosáhneme bezpečnosti?
Je těžké vnímat tyto argumenty neutrálně. Považujete je za podraz vůči napadené Ukrajině, nebo za snahu nahlédnout pod „válečnou mlhu“, jak říkával von Clausewitz?