Motýl plní domácí úkoly z vilnosti
Dnes bych vám rád představil úžasný produkt, který se konečně dostal i k nám a který pochází pochopitelně z Číny. Jedná se o román Padlá metropol, jehož autorem je Ťia Pching-wa a jenž nabízí zcela nový typ sortimentu nebo chceme-li přístup k zákazníkovi. Rozsáhlý svazek přináší samotný román, avšak v kapsičce na zadní obálce lze najít ještě jeden svazeček, kde jsou veškeré erotické pasáže, jež autor sám ze svého díla odstranil.
Padlá metropol je tak výhodnou koupí – objemný román je ctihodným dárkem pro matku či tchyni, vykuchané opulentní dílo tyto dámy ničím nepobouří. A vy sami si necháte pouze sešitek s tím podstatným a nebudete ztrácet čas s románem. To je samozřejmě jen takový návrh…
Protože je třeba dodat, že i v erotických pasážích je pořád jasně patrné, že se pohybujeme na ryze intelektuální půdě: „‚Jiní chlapi na to mají péro, ale ty ne, ty svou ženu vzrušuješ rukou, no ovšem, pan spisovatel!‘ Motýlova tvář ve tmě zrudla: ,Snad chceš nějakou předehru, ne? Žena literáta, ale o zápletce nemá zdání!‘“
Četba s hvězdičkou
Způsob, kdy je v textu to přijatelné oddělené od toho složitěji přijatelného, či dokonce nepřijatelného, velice decentně upozorňuje na nekonečnou autocenzuru, kterou provádíme vždycky, když se pouštíme do psaní nebo začínáme mluvit. Není to nic, co by skončilo s nějakým režimem, řečeno slovy jedné písně: „Co se smí říct a co už bolí…“Ano, dnes již můžeme mluvit o sexu a o komunistech, jak chceme – kupříkladu těmi nejvulgárnějšími označeními pro pohlaví častovat komunistické pohlaváry –, ale zas musíme být politicky korektní, proto například už nikdy vnukovi neříkejte, že mu koupíte eskymo.
Nemysleme si tak, že autocenzura v demokracii neexistuje. Ostatně rozdělení románu na neerotickou a erotickou část můžeme na dálku brát jako vynalézavý vtip čínského autora, i když ve skutečnosti to zas tak k popukání nebylo. Cenzorovi totiž může vadit i jen zmínka o autocenzuře… Padlá metropol (1993) se stala brzy románem zakázaným, jenž následně léta koloval v neoficiálních vydáních. Jistě, co by dnes kdejaký západní autor dal za to, kdyby jeho román byl zakázán, a tedy vyvolal skandál, ovšem čínská realita je poněkud jiná. Pozoruhodnou okolností rovněž je, že v roce 1997 Ťia Pching-wa (1952) za tento román získal Prix Femina Étranger, ocenění udělované ve Francii ženskou porotou.
K tématu autocenzury se ještě hodí s odkazem na naši českou přítomnost podotknout, že na stanici Vltava Českého rozhlasu nyní máme taky jednu vymoženost s názvem Četba s hvězdičkou, kde je servírována literatura se „závadným“obsahem, který by asi konzervativní posluchače pobouřil. Jedná se tak o obdobnou autocenzurní zadní kapsičku. V našich krajích však alespoň nikdo takové romány už – nebo spíš zatím? – nezakazuje. V případě čínského prozaika šlo naštěstí pouze o Padlou metropol, jinak mohl publikovat dál. Není ovšem divu, že poprvé se s tímto velmi plodným literátem seznamujeme právě prostřednictvím „kontroverzního“románu.
Padlá metropol se točí kolem věhlasného literáta Motýla, jenž je všude uznáván, všichni vědí, že je to spisovatel, nicméně co se týče současnosti, psaní se mu nedaří. Respektive tak to alespoň vypadá. Možná jde jen o špatný náhled těch, kteří spisovatele obdivují, avšak sami nikdy nic nepsali. Protože víme, že většinou musí autor hodně dlouho nepsat, aby pak měl o čem psát – aby náhle musel honem tvořit a vůbec nic jiného ho nezajímalo. Případně že toho nejvíc napíše, když nepíše – když odvrhuje to, co se mu dere na mysl a do pera, ovšem není to to pravé, podstatné. A potom je tu ještě jedna podstatná věc: živnou půdou pro psaní nebývá stav, kdy je člověk de facto spokojený.
Zakuckat se blahem
Šířeji jde ale v Padlé metropoli též o zachycení situace, kdy se vlastně literát může jedině ohlížet k velkým klasickým dílům, zde čínské literatury, a z jejich zdroje a z konstatování prohry – tyhle giganty nikdy nemůžu překonat – vytvářet současnou literaturu. Je to tak totožná situace jako jinde na naší planetě, a to již poměrně dlouho. V tomto směru je Padlé metropoli velmi dobře rozumět – a v doslovu je zmiňována souvislost s Joyceovým Odysseem. Což samozřejmě lze odsouhlasit, nicméně s tím dovětkem, že čínský román je ve svém vyprávění a jazyce naprosto jiný, snadno čitelný.
Výraznou přísadou je tu totiž přímá řeč. O všem se tu především hodně mluví. Jako by se chtělo překrýt, že se nic nedělá či nedá dělat. Mluvení je také nástrojem podrývání, často se jedná o dialogy humorné, případně ti, kdo pronášejí jednotlivé sentence, je za vtipné považují a sami se jim spokojeně zubí. Co zbývá, když nezbývá už téměř nic jiného než si postěžovat či se něčemu posmívat, třeba sobě samému. Padlá metropol rozhodně není primárně románem kritizujícím čínský režim. Tady se neútočí, nekritizuje, nýbrž s vědoucným pousmáním se periferním pohledem registruje pozvolný rozklad.
Intelektuální se tak přirozeně nepotkává pouze se sexuálními motivy, ale i se slovním humorem, i když pro někoho bude možná příliš dětinský a energicky pronášený. Navíc se tu hojně jí a pije a ženy jsou tu stejně sebevědomé jako přístupné. Je to prostě dílo veskrze hédonistické. To vše dosoleno smutným pocitem ztroskotání, či dokonce nepatřičnosti u intelektuálů, kteří umějí cokoli pěkně vysvětlit a každému poradit, málokomu však již pomoct.
Mistr Blažené moudrosti třeba nahlas mudruje: „Když si školák strčí do kapsičky plnicí pero a gymnazista dvě, znamená to, že čím více vědomostí, tím více per po kapsičkách?! Třeba vy, spisovatelé, vy už žádná pera nenosíte, kdo jsou ale ti, u kterých vidíme tři a někdy i čtyři kousky? Pouze opraváři plnicích per!“
Trefným komentářem k tomuto plkání je Motýlův dialog s hihňajícími se dívkami na chodbě poté, co již mistrovy nesmysly nedokáže poslouchat: „,Co vám přišlo tak vtipného, dámy?‘ ,Zrovna když pan mistr povídal ty svoje řeči,‘ vysvětlovala jedna, ,tak si tady Červenka potřebovala prdnout, jak se ale bála, že to bude moc slyšet, tak se jako šprajcla a vyšel jen takovej tenounkej, hehehe, my jsme se ale stejně nedokázaly udržet a vyběhly jsme ven.‘“
Ale to ještě není vrchol, protože v Padlé metropoli se setkáváme též s filozofující krávou: „,Není to nic nemožného, historie lidské civilizace zná tolik případů, kdy se z třídy vykořisťovaných stala vládnoucí. Nezapomínejme, že dobytek pronikl do lidského světa již dávno, v podobě oblečení, obuvi či brašen. Takové množství špionů, a hrdých na svůj původ! A co se mě týče,‘ zde se kravka doslova zakuckala blahem, ,já jsem vyslankyní Všemohoucího, jsem první kráva, která si to v rouše Evině, všem na očích, vykračuje ulicemi nejbohatšího města lidí. Kdo z vás to má?!‘“
Možná se tato bučilka stane modlou vegetariánů a veganů… Jiným její projev zas připomene jistého českého politika, jenž se snažil tvářit jako neústupný býk, a přitom to byl jen směšný vůl. Naposledy se s bývalou manželkou, jež kdysi opěvovala jeho sexy mozek, soudil o obraz. Kdo z vás to má?!
Letitá žluč praskla
Ústřední zápletkou Padlé metropole je vyfabulovaný článek, který o Motýlovi, včetně jeho milostných avantýr, napíše Koumák proto, aby se etabloval jako novinář. Ovšem tento text velmi podráždí Sněženku: „Motýl je možná génius přes literaturu, ale na ženské fakt dřevo. To, že Sněženka až takhle vyváděla, může být i proto, že mezi nimi skutečně k ničemu nedošlo, ona to ale moc chtěla, možná dokonce aby si ji vzal silou, a protože jí to nedal, tak se teď, když už má postavení a jméno, prostě mstí. Deset let v sobě tu žluč nosila a teď to prasklo.“
Román umístěný do Západního Sídla tedy „story“má, avšak jedná se o historku okresního formátu. Jako by Ťia Pching-wa – obdobně jako již jmenovaný James Joyce v Odysseovi – záměrně na zápletku rezignoval. Žádné zvraty, což ale neznamená, že se životy postav vůbec neposouvají… Každopádně číst Padlou metropol neznamená pílit ke konci, daleko spíš slastně prodlévat uvnitř.
Kdo tak chce plout kamsi do dálav dravou vodou, bude zklamaný. Kdo chce být dlouze ponořen v hluboké tůni, pro toho je román čínského autora jako dělaný. A jako u všech velkých románů, i zde hraje rozsah zásadní roli, neboť člověk zůstává namočen dostatečně dlouho – přestěhuje se do toho paralelního světa.
Někteří však jako by pořád nechápali, že rozsah může mít u románu svůj smysl. Úžas budící neporozumění v tomto směru nedávno předvedl bývalý ředitel Národního divadla a současný šéf Českých center Ondřej Černý, když na otázku magazínu Hospodářských novin, kterou autorku by rád pozval na skleničku vína, odpověděl: „Radku Denemarkovou. A měla by za úkol mi převyprávět Hodiny z olova. Moc bych si je totiž chtěl přečíst, ale času na tlusté romány nezbývá.“Urážlivější poklonu asi pronést nelze.
Muži bývají svým ženám nevěrní. A k tomu, aby byli muži svým ženám nevěrní, potřebují jiné ženy, které k nim vzhlížejí, zvlášť pokud jsou společností ctěni, třeba jako spisovatelé v Číně. Román Padlá metropol tak vypráví o tom, že největšími záletníky jsou literáti, především ti trpící tvůrčí impotencí.
Rozsáhlý svazek přináší samotný román, v kapsičce na zadní obálce lze najít ještě jeden svazeček, kde jsou veškeré erotické pasáže, jež autor sám ze svého díla odstranil
Nebála by ses?
Čínských románů se k nám v poslední době dostává poměrně dost, což je skvělé i proto, že si tak můžeme připomínat, že čínský stejně jako ruský režim je jedna věc a čínská a ruská literatura druhá. Tedy že to první je stále odporné a to druhé stále pozoruhodné. Rovněž je užitečné ještě jednou zmínit, že si prostřednictvím těchto překladů můžeme uvědomit, že svět je jen jeden – a že vzdálení blíženci si rozumí i na velkou dálku, protože to základní, lidské, zůstává všude stejné.
Každopádně je taktéž důležité vypíchnout, že překlad Padlé metropole pořídil Denis Molčanov, další z výrazných současných českých překladatelů, pozoruhodný solitér, jenž překládá jak z čínštiny, tak z francouzštiny a z angličtiny. Převod románu čínského autora, vydaný nakladatelstvím Dybbuk, patří jistě k těm počinům, které tuzemský literární prostor dlouhodobě obohatí.
Na závěr se ještě jednou vraťme k Motýlovi. Že ho potkáváme jako „spisovatele v dobrovolné likvidaci“, ještě nic neznamená. Není podstatné, zda ještě autor něco dobrého napíše, pokud již něco takového napsal. A Motýl rozhodně není tím, kdo by slávy svého díla vynalézavě využíval či zneužíval, nanejvýš snad ještě pokud se to týká přízně žen.
I tady je však jeho postavení dvojznačné. Manželka Byčka si pořád stěžuje na jeho impotenci, zato z cizích hřišť její muž občas nějaké body přiveze, jelikož tam má daleko větší motivaci: „,Bože, už je zase jako kámen?!‘ zvolala s údivem. ,A mám pocit, že ještě větší!‘ ,Díky tobě, lásko,‘ řekl Motýl, ,ty mi dáváš tolik sebevědomí!‘ Z očí jí čišela nestoudnost: ,Svoje díky si nech, kanče, já chci jeho!‘ Začala ho honit. Motýl jí též zajel rukou k podbřišku, vzrušoval ji prsty a nahnul se k ní blíž. ,Wan-er,‘ šeptl jí do ucha, ,co kdybych si tě dnes zase trochu znásilnil, co? Nebála by ses?‘ ,Jediného, čeho se bojím,‘ odpověděla, ,je, že na mě nebudeš dost tvrdý!‘“
Ano, jediného, čeho by se literatura kdekoli na světě měla bát, je to, aby na ni nebyla kritika měkká a cenzura naopak tvrdá. Možnost vydat knihu by měl mít každý, ale to ještě automaticky nepotvrzuje, že umí psát. Dílo čínského autora mimo jiné odhaluje, jak velká průrva může být mezi dvěma lidmi, kteří jsou dnes označováni jako romanopisci. Protože Padlá metropol… kdo z vás to má?!