Naše listopadová jistota
Nadšení, vzestup a poté pád do zapomnění. Slovenský politický příběh se pokaždé opakuje
Listopad se na Slovensku odehrává vždy ve znamení dvou událostí. Jsou to svátky zesnulých, kdy celá země navštěvuje hroby svých blízkých, a pak státní svátek 17. listopadu. Celoročně se na Slovensku nejvíc slaví tato trojice svátků: Vánoce, Velikonoce a již zmiňované Dušičky. Ty ostatní, mezi něž patří také 17. listopad, je třeba spíše připomínat a zamýšlet se nad nimi. Kam jsme se na Slovensku politicky dostali po 31 letech od těch slavných historických chvil?
Umět reprezentovat Slováky Bývalý ministr vnitra Vladimír Palko, exnáměstek primátora Bratislavy Pavol Minárik, exprimátor Košic Rudolf Bauer a já jsme v únoru 2008 vystoupili z Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) a založili stranu Konzervativní demokrati Slovenska. V té době u mě zazvonil jeden pán s tím, že by se mnou chtěl pohovořit o jakési důležité věci. Byl to slušný člověk, sečtělý a s rozhledem, zvláštností bylo, že v jednu chvíli se rozhodl žít sám, bez střechy nad hlavou.
Vícekrát jsme se pak potkali na Náměstí svobody a on mě přesvědčoval, že strana, kterou jsme založili, nemá perspektivu, neboť nejde o „slovenský příběh“. Na mou otázku, která strana v současnosti vyjadřuje slovenský příběh, spontánně odpověděl, že Směr a KDH by se tomu mohly přibližovat. Potom jsem s ním už ztratil kontakt. Slovenský příběh, jak to zřejmě myslel, znamená předpoklady a aspirace Slováků, které dokáže někdo reprezentovat. Jaké byly tyto příběhy na politické scéně v novodobé historii Slovenska?
Dlouhodobě, zejména v opozici, představovala slovenský příběh Hlinkova slovenská lidová strana (HSĽS) v čele s Andrejem Hlinkou (trvalo to déle než 20 let). Když byla v letech 1938 až 1945 u moci, dopadlo to špatně. Poté Hnutí za demokratické Slovensko v čele s Vladimírem Mečiarem (u moci bylo šest let), Směr Roberta Fica (dvanáct let) a Slovenská demokratická koalice Mikuláše Dzurindy (téměř osm let). Dnes ze všech těchto stran politicky už nic není. Krátkodobě to byli komunisté v roce 1968, hnutí Veřejnost proti násilí od listopadu 1989 do dubna 1991, KDH v letech 1991 až 1992. Z prvních dvou dnes už nic neexistuje a KDH se už dvakrát nedostalo do parlamentu.
Dnes má aspiraci tvořit slovenský příběh vládní hnutí OĽaNO (Obyčejní lidé a Nezávislé osobnosti), v čele s premiérem Igorem Matovičem, které letošní únorové volby suverénně vyhrálo. Současná vládní koalice se chce vypořádat s korupcí a slibuje, že nebude krást. Možná zavede spravedlnost a nebude krást, ale sebestřednost a chaotické přeměny v názorech premiéra způsobují, že půl roku po volbách začíná jeho strana výrazně upadat. Slovenský politický příběh se tedy opakuje: nadšení, vzestup a poté pád do zapomnění. Pokaždé dva kroky vpřed a jeden vzad.
Normalizační povzbuzení Problém současného Slovenska je ještě jiný. Vladimír Palko charakterizoval současnost jako sebenormalizaci. Panuje zde ustrnutí ducha. Ve slovenské společnosti je slyšet především dvě skupiny, které proti sobě nesmiřitelně stojí: jedni si říkají konzervativci, projevují se primitivismem a netolerancí, druzí si říkají liberálové, jejich ideologií je levicový mainstream a jsou stejně netolerantní. Justice i prokuratura procházejí ztrátou důvěry. Vysoké školy ztratily jakoukoliv společenskou autoritu v zemi. Představitelé
církví jsou bezradní a raději mlčí. Koronakrize vytlačuje kulturu, ale to je samozřejmě i problém jiných zemí. Za normalizace jsme tady měli texty Solženicyna, Havla, Milana Šimečky a dalších osobností, které byly pro lidi nadějí a ukazovali východiska. Dnes, také v důsledku velké generační krize, takového hlasu není.
Samozřejmě existují, byť dlouhodobá, východiska z tohoto stavu. Na Slovensku žije řada mladých lidí, kteří se angažují ve třetím sektoru, v nadacích, církvích nebo na bázi dobrovolnictví, zakládají kulturní střediska po celém Slovensku. Je třeba je jen v tomhle „nečase“povzbudit. Takovéto povzbuzení může dávat právě období normalizace ze 70. a 80. let v Československu, byl jsem toho svědkem. Byla to statečnost a věrnost jednotlivců.
Například řehole v Československu byly v roce 1950 zlikvidovány. V roce 1990 vyšly v takřka nezmenšeném počtu na svobodu. Jejich existence během normalizace stála často na jednom člověku. Dominikáni na Slovensku: páter Akvinas byl v roce 1952 zatčen a odsouzen na doživotí. V roce 1960 byl amnestován, v době normalizace v malém bratislavském domečku přijímal dorost a vychovával ho. U slovenských redemptoristů byli takovými lidmi páter Krajčík a páter Matiliak. Jeden byl odsouzen na 12 let vězení, druhý na doživotí. U kapucínů byl takovým člověkem páter Šebastián Jaďuď – a takto bychom mohli pokračovat. Bez ohledu na budoucnost věrně plnili své poslání a povolání. Podobně bychom našli příklady z občanského života těch časů.
Je paradoxní, že po 31 letech svobody musíme hledat příklady a povzbuzení z doby komunismu. Ale právě listopadové události roku 1989 nám dávají jistotu, že to má smysl.
Sebestřednost a chaotické přeměny v názorech premiéra způsobují, že půl roku po volbách začíná jeho strana upadat
Autor je slovenský politik