Hledání viníků

Mládí nás opravdu nevraždí

Bezpochyby jsou mezi námi neohrožení obránci osobní svobody, pro něž je nošení ochranných prostředků fatálním útokem na lidskou důstojnost. Brilantnost takové logiky ukazuje parodický komentář jedné internetové uživatelky: „Osobní svobodu si samozřejmě sebrat nenechám. Přestala jsem na protest proti nové totalitě používat i mýdlo.“Bohužel mezi nejhlasitějšími odpůrci roušek převažují nedávno narození, což zase vede k častému obvinění od starší generace: nezodpovědné mládí roznáší smrtelnou nákazu. Opatrně s tou distribucí viny.

„Mladý člověk potřebuje ohromné množství času s odpuštěním prokecat,“píše ve své slavné knize Cesta životem vývojový psycholog Pavel Říčan. Mladí se musejí scházet a potkávat. Nikoli jen proto, že „chtějí“nebo si to „nedovedou odepřít“, ale protože socializace je jaksi evoluční nutnost. Nechceme-li jako národ či lidstvo obecně vymřít, musíme dopřát mladým dostatek prostoru k seznamování, který je obvykle nutnou podmínkou k následnému rozmnožování.

Ano, podíváme-li se na bar Techtle Mechtle, kde se od jedné nevědomé přenašečky nakazilo půldruhého sta lidí, a čteme-li zprávy o tisícihlavých párty na chorvatském pobřeží, kde se celou noc pije z jednoho kbelíku, pak si jeden opravdu nevěřícně ťuká na čelo. Jenže je třeba si připomenout, že celé jaro mládež držela spořádaně basu, nosila roušky, nechodila do barů a nemalá část studentů – zejména medici – pomáhala na těch nejnáročnějších místech. Řečeno bez obalu: střední i starší generace se také navyváděla – jen jí u toho asistovaly jiné dějinné události než globální pandemie.

Trvejme na dodržování pravidel! Ale bylo by absurdní chtít po mladých, aby se nad rámec pravidel dobrovolně omezovali. Zlobit se na „dvacítky“a „třicítky“, že si samy od sebe neodepřou společenskou zábavu, je jako zlobit se na střední generaci, že večer padne unavená do křesel a natáhne se po sklence. Či se hněvat na babičky, že si chodí popovídat do lékařské čekárny nebo do cukrárny po nedělní mši.