Pouštní bluesman a jeho prosba
Po jedenácti letech vydal nové album, Lindé, patrně nejslavnější žijící malijský kytarista Afel Bocoum. Z uměleckého spánku veteránského bluesmana probudilo tragické dění v Mali a možnost znovu spolupracovat s dávným přítelem Damonem Albarnem.
V kariéře pětašedesátiletého Afela Bocouma patří album k posluchačsky nejpřístupnějším. Ačkoliv jeho doprovodnou skupinu tvoří prvotřídní malijští instrumentalisté, jiskřivý zvuk ve výsledku šťastně ovlivnili Albarnem přizvaní hosté: afrobeatový bubeník Tony Allen, jamajský trombonista Vin Gordon nebo americká houslistka Joan as Police Woman. Na rovnováhu mezi západoafrickou tradicí a moderními vlivy pak dohlížel druhý producent, Nick Gold, zakladatel proslulého labelu World Circuit, který světu vedle afrických hvězd představil také Buena Vista Social Club.
Afel Bocoum hraje a zpívá pouštní blues, hudbu, kterou po celém světě proslavil jeho strýc a mentor, legendární kytarista Ali Farka Touré. Strávil po jeho boku bezmála třicet let a spojoval je hluboký vztah k rodnému městečku Niafunke, kde u řeky Niger průkopník Ali Farka „vymyslel“svůj nedostižný bluesový kytarový zvuk. Ještě jedno měli společné: souběžně s hudební kariérou se oba věnovali hlavně farmaření a producentům dalo často hodně práce je přemluvit k vydávání nových alb. Afelovi zpočátku chyběly totiž sólové ambice, takže k přípravám prvního alba, Alkibar, kývl producentovi Nicku Goldovi v roce 1999 se slovy: „Když jinak nedáš, pojďme na to.“
Alkibar, což je i název Afelovy skupiny, znamená Posel velké řeky, protože na březích Nigeru vyrůstal, obdělával půdu, zplodil se dvěma manželkami tucet dětí a byl si jistý, že na vlnách jedné z jeho delt doteklo do Ameriky blues. Afel pochází z národa Songhai a Niafunke leží na severu Mali, zhruba sto šedesát kilometrů od bájného pouštního města Timbuktu. Nenáleží tudíž ke kastě griotů a jeho hudba, zpívaná v několika dialektech, pramení ze zcela odlišných zdrojů. Na struny akustické kytary, podobně jako Ali Farka a další severomalijští hráči, nepřenesl melodické trylkování griotských harf a louten, jeho unikátní styl vychází ze zvuku jednostrunných houslí njarka, úsporných rytmů vysušené tykve calabash a syrovosti hudby saharských Tuaregů.
Divoká krajina v okolí
Mali těžce poznamenala krutá válka na severu země, propuknuvší v roce 2012. Islámští teroristé tehdy ovládli celý sever a první, co pod přísnými tresty zakázali, byla hudba. Ničili nástroje, pronásledovali muzikanty a většinu z nich donutili utéct do hlavního města Bamako, kde dodnes bez možnosti vrátit se žije také Afel. „V Bamaku se hraje griotská hudba a tu my neznáme, nenarodili jsme se do ní a byli bychom za úplné začátečníky, takže jsme na svou příležitost dlouho čekali,“vysvětlil kytarista důvod dlouholeté přestávky a nutnost přizpůsobit se novému prostředí. K natáčení Lindé, pojmenovaného po divoké krajině v okolí Niafunke, proto pozval mnoho griotských hráčů, k čemuž se na předchozích albech uchyloval jen velmi zřídka.
Jinak, podobně jako oni, považuje Afel hudbu za nenahraditelnou nositelku zpráv a takto, s vědomím, že Mali setrvává v sociálně-politické krizi, koncipoval i album. V textech nešetří kritikou, nejvíc ale s naléhavostí v hlase prosí o návrat k pospolitosti a porozumění mezi znepřátelenými národy. „Bez ohledu na to, odkud pocházíme a jakou máme barvu kůže, musíme se setkávat, povídat si, dívat se navzájem do očí a říkat si pravdu. Pokud toho nebudeme schopni, nevidím žádné řešení,“uvedl skladbu Avion a s Albarnem ji proměnili v bujaře taneční panafrickou ódu na sjednocující moc hudby, zahrnující konžskou rumbu, nigerijský afrobeat, griotského hráče na loutnu ngoni Madoua Kouyatého a tři brilantní, velmi ceněné kytaristy: Mamadoua Kellyho, Oumara Konatého a Lamineho Soumana.
Albarn s Goldem dobře vnímali, jak hodně Afel stojí o dalekosáhlé vyslání důležité zprávy, takže, s myšlenkou na široké publikum, rozhoupali třeba pouštní blues ve skladbě Bombolo Liilo na Afela sice nečekaně, přesto příjemně v rytmu reggae. Zvonivá kora Madoua Diabatého se pak lahodně proplétá s kytarou Garba Tourého ze skupiny Songhoy Blues a Gordonovým trombonem. Yer Gando je zase krásná ukázka jemné inovace Afelovy rodné hudby: namísto kvílejících njarka se k ženským sboristkám přidává s takřka psychedelickými houslemi Joan as Police Woman.
„Z celého srdce si přeji, aby se do Mali vrátil mír,“zpívá Afel vpblues Jaman Bisa a dobře ví proč. Letos v březnu při výbuchu miny zemřel jeho bratranec Hama Sankaré, famózní virtuos na calabash a celoživotní spoluhráč Aliho Farky Tourého. Ve skladbě Djougal si Sankaré zahrál s Afelem naposled a je víc než symbolické, že se k nim ve strhujícím rytmu přidal rovněž letos zesnulý bubenický velikán Tony Allen.
Afel Bocoum: Lindé
Vyd. World Circuit, 2020