Ghana, země zaslíbená
Může uspět ghanská výzva k imigraci amerických černochů?
Nedávné rasové nepokoje v USA vzbudily řadu reakcí. Včetně výzvy ghanské vlády, která nabízí nespokojeným americkým černochům snadnou imigraci. Nejde jen o řečnické gesto, Ghana skutečně má zákon zvaný „Right of Abode“(právo na domovinu), umožňující „návrat osobám afrického původu žijícím v diaspoře“.
Formulace je očividně ovlivněna starším příkladem Státu Izrael. Má ale Ghana skutečně šanci napodobit úspěch židovského státu?
Situace není černobílá
Nejprve něco málo k ekonomice Ghany. Tento rovníkový stát je samozřejmě ve srovnání s USA dosti chudý. Hrubý domácí produkt na hlavu činí 2202 dolarů v paritě kupní síly, zatímco HDP na jednoho černého Američana představuje 16 580 dolarů. Lákala by vás emigrace do země, která je 7,5krát chudší? Nicméně situace není takto černobílá. Ghana je sice chudá země, ale její hospodářský růst během posledních dvaceti let byl obdivuhodný: v roce 2000 byl tamní HDP per capita pouhých 258 dolarů.
Přitom je pozoruhodné, že od získání nezávislosti na Británii v roce 1957 její ekonomika prakticky stagnovala. Proč? První premiér a prezident země dr. Kwame Nkrumah v mládí studoval ekonomii a sociologii na amerických univerzitách a antropologii na London School of Economics. V Americe a v Británii se seznámil s tehdy módními levicovými ideologiemi, a ačkoli sám nebyl komunista, získal značné sympatie pro tento myšlenkový proud. Stal se společně s americkým komunistou Georgem Padmorem zakladatelem spolku, jehož cílem bylo založit Svaz afrických socialistických republik. Skutečnost, že v roce 1962 obdržel v Moskvě Leninův řád, v tomto kontextu asi nepřekvapí.
Další historii zkrátíme. Socialismus zkrachoval všude, tedy i v Africe. V dnešní době se hodně hovoří o vině Západu na otrokářství a na chudobě Afriky, ale zapomíná se, že socialistický experiment – který zahrnoval nejen Ghanu, ale vlastně většinu afrických zemí – nesl pravděpodobně vinu ještě větší. Jednou z mála spolehlivě nesocialistických zemí Afriky byla Jihoafrická republika, která je dodnes nejbohatší (nepočítáme-li Rovníkovou Guineu s jejím nedávno odkrytým ropným bohatstvím, Seychely s jejich turistickým průmyslem a pár podobných výjimek).
Pokud jde o kolonialismus, nelze jej idealizovat, ale ani úplně zatracovat. Bělošský kolonialismus zrušil v Africe otroctví: v britských koloniích v roce 1834, ve francouzských v roce 1848 (alespoň formálně – fakticky se otroctví udrželo v Mauretánii až do roku 1981), v portugalských v roce 1869. Jediná africká země, která byla během celé své dlouhé historie nekolonizovaná, byla Etiopie. Otroctví se v Etiopii udrželo až do roku 1942, kdy bylo na nátlak italských fašistických okupantů zrušeno. (Což nelze považovat za argument ve prospěch fašismu; jde jen o doklad tehdejších poměrů v Africe.)
Pokud jde o dlouhý stín otroctví, existuje i v Ghaně. Profesorka afrických studií Sandra Greenová z Cornellovy univerzity cituje soudní případ z nedávné doby. Jistá velmi rozsáhlá rodina – spíše rod či kmen – řešila otázku náčelnictví. Náčelník rodu dodnes není jen formální funkce. Dvě větve rodu navrhly své kandidáty. Větev, jejíž předkové byli svobodní, argumentovala, že potomci otroků z druhé větve rodu nemají právo na takto významnou funkci. Případ se dostal až ke ghanskému Nejvyššímu soudu. Ten konstatoval, že jde o rodinnou záležitost, do níž nebude zasahovat. „Ve své podstatě soud odmítl právo potomků otroků zastávat mocenskou pozici,“komentuje případ profesorka Greenová.
Hodně se hovoří o vině Západu na otrokářství a na chudobě Afriky, ale zapomíná se, že socialistický experiment nesl zřejmě ještě větší vinu
Americké vlastnosti
Nejen USA, ale i Afrika samotná má dodnes problémy s důsledky otroctví.
Může tedy ghanská výzva zapůsobit na americké černochy? Prozatím se jednalo spíše o jednotlivé případy. V roce 2018 například emigroval do Ghany dr. Obadele Kambon, lingvista nyní působící v hlavním městě Accra. Stihl se ještě téhož roku aktivně zapojit do místního hnutí proti důsledkům kolonialismu. Jedním z prvních hmatatelných úspěchů hnutí bylo odstranění sochy Mahátmy Gándhího z kampusu University of Ghana. „Pokud ukazujeme, že nemáme respekt sami k sobě, že přehlížíme své vlastní hrdiny a vynášíme cizí, kteří neměli žádný respekt k nám, je to problém,“řekl dr. Kambon v rozhovoru pro BBC v létě 2019.
Ani kácení soch tedy není pouze současný americký fenomén.
Když odhlédneme od oněch aspektů věci, které nám ve střední Evropě mohou připadat exotické, až bizarní, emigrace z bohaté země do chudé může někomu přece jen dávat smysl. Nikoli samozřejmě kvůli komfortu, nebo dokonce sociálním vymoženostem. Ty jsou v Ghaně na úrovni odpovídající stupni ekonomického rozvoje, tedy téměř žádné.
Pokud ovšem ghanská ekonomika poroste i nadále více než 11 procenty ročně jako během posledních dvaceti let, zajisté zde bude místo pro lidi odvážné, pracovité, podnikavé a samostatné. Což jsou vesměs vlastnosti, které byly tradičně považovány za typicky americké.