Neunijní Británie, dobrý den!
Johnson vyzval k obrození. Co na to Skotové?
Na mladší generace, dvacátníky i třicátníky, to možná působí jako umanutost. Ale generace, jež zažila rozpad Československa a zaujímala k němu emoční i racionální postoje, nachází společné body s odchodem Británie z EU. Rozdílů je hodně. Počínaje tím, že 1. února 2020 žádný nový stát nevznikl, že se nemusí sjednávat následnické dohody pro členství v OSN, pro ambasády v cizině, nové vlajky (už s tím byl u nás problém) či hymny. Přes to vše pamětníci leccos společného najdou. I proto se autor této glosy již potřetí uchyluje k československé paralele s brexitem.
Kdo se dokáže přenést do atmosféry let 1992 a 1993, vzpomene si, že i u nás byla společnost rozdělena (podobně jako v dnešní Británii). Že zazníval silný hlas pro uchování Československa. Že po jeho rozpadu se establishmenty snažily, aby se z dosavadní federace uchovalo co nejvíc, i společná měna. Ale zároveň potichu pracovaly na plánech B, tedy na provedení měnové odluky, dospěje-li k jejímu vyhlášení realita. Dospěla k němu za měsíc a půl. I Británie se teď na leccos chystá, konkrétně na zavedení celních a hraničních kontrol pro zboží mířící do ní z EU.
V paměti zůstává, že v době, kdy stát neměl prezidenta (Václav Havel rezignoval v červenci 1992), se jeho role ujal Milan Uhde coby šéf sněmovny a nejvyšší ústavní činitel. Prvního ledna 1993 řekl do mikrofonu slova: „Česká republiko, dobrý den!“Jeho projev i krásná brněnská čeština daly té chvíli osobitý ráz – nenabubřelý, nepatetický, spíše civilní a plebejský. V tom všem lze nacházet styčné body s prožitkem brexitu, se vstupem do něčeho nového, pro co schází navyklá zkušenost. Někdo by mohl například říci: „Neunijní Británie, dobrý den!“
V tomto duchu Brity oslovil premiér Boris Johnson. I on se snažil působit netriumfalisticky, nepateticky a civilně. Obracel se nejenom na „ty své“, ale na všechny občany. Na ty, pro něž je brexit „okamžikem naděje“, na ty, kteří ho pociťují jako „úzkost a ztrátu“, i na ty, podle něj možná největší skupinu, kteří „se začali obávat, že celá ta politická pře nikdy neskončí“.
Tomu lze dobře rozumět. Vždyť i u nás bylo dost těch, kteří se začali obávat, že bez rozpadu Československa vzájemné česko-slovenské pře nikdy neskončí. Pochopit lze i to, že Británie chystá zavedení hraničních a celních kontrol na zboží z EU. Agentury to označují za „radikální změnu“. Nicméně je otázka, do jaké míry je to reálný plán a do jaké míry spíš testování toho, co může Londýn učinit pro případ takových či onakých kroků Bruselu.
Větší nejistota může vzejít z Británie samotné. Když hovořil k brexitu, mluvit Boris Johnson o novém začátku, „okamžiku národního obrození a změny“. Ty výrazy u nás evokují etnické národovectví a 19. století. Jenže Anglosasové je vnímají ve smyslu celostátní či celospolečenský. Proto by s tím neměl být problém a britská společnost skutečně potřebuje svorníky, vzpruhy a povzbuzení. Ale bude to tak vnímat i společnost ve Skotsku a Severním Irsku? Nechopí se tématu národního obrození právě tak, jak ho známe z českých dějin? Je pro ni tou nemilovanou nadnárodní říší EU, nebo spíše Spojené království? Právě to teprve uvidíme.
Boris Johnson se obracel na všechny občany. Na ty, pro něž je brexit „okamžikem naděje“, na ty, kteří ho pociťují jako „úzkost a ztrátu“, i na ty, podle něj možná největší skupinu, kteří „se začali obávat, že celá ta politická pře nikdy neskončí“.