Brexit podle tlustého Žida s páteří
Před pár týdny v češtině vyšly Krysy Jejího Veličenstva, soubor esejů, pro jejichž anglické vydání autor zvažuje tituly jako The Cat and the Rat, Blame the Jews, God Save the Jews či Imagine No Jews (překladu patrně netřeba; vysvětlení bude následovat).
Díky iniciativě nakladatele Jana Dražana, který si kdysi v Izraeli knihu Tuvii Tenenboma koupil a rozhodl se k nám non-fiction tohoto rabínova synka, jejž přilákal svět umění, uvést pokud možno v úplnosti, máme k dispozici již čtvrtý svazek v řadě sjednocené stejnými obálkami i překladatelem. Tím prvním byly předloňské Všechny jejich lži, po nichž loni následovaly knihy Čau uprchlíci
a Chyťte Žida!.
A jak už názvy napovídají, po trumpovské Americe, vítačském Německu a židovsko-palestinském Izraeli se tentokrát na mušce ocitá Velká Británie a její obyvatelé všeho druhu bez ohledu na rasu, vyznání či pohlaví. A to v době brexitové.
Nejlepší mozky Ameriky
Tuvia Tenenbom (* 1957) je izraelsko-americký novinář, spisovatel a dramatik, který si ještě v Izraeli osvojil Starý i Nový zákon, vystudoval matematiku, počítačovou vědu a taky drama a následně přesídlil do Spojených států. Dnes žije převážně v New Yorku, kde založil a stále umělecky řídí úspěšné divadlo, pro které sám píše a často rovnou režijně inscenuje hry, jako jsou Americký Žid, Poslední Žid v Evropě nebo Poslední panna. Dle anglofonních recenzentů je vtipný jako Borat, chytrý jako Woody Allen a neodbytný jako Michael Moore a podle německého periodika Die Zeit patří mezi „nejlepší mozky Ameriky“, kam ho list v roce 2003 zařadil.
Nadšení kritici prohlašují, že Tenenbom vždycky zamíří tam, kde to nejvíc bolí, a chce vědět, jaká realita je, ne jakou bychom ji chtěli mít. Autor sám k tomu dodává, že věří ve fakta a vidí, slyší a píše jenom to, co je. Lidem klade otázky, aby je vyprovokoval, k čemuž nezřídka stačí úplně jednoduchý dotaz „proč?“– a následně ze svých cest skládá obrázek sestávající ze zábavných dialogů a pronikavých pozorování.
Nejde přitom ale o žádného nafoukaného pseudointelektuála, naopak: Tenenbom nešetří ani sám sebe. Třeba když podotýká, že v USA mu tvrdili, že je jen zdravě vypadající, ale přitom sám dobře ví, že je jenom tlustý.
Snad i proto si nikdy nedělá legraci z chudoby a z potravinových bank, kdežto svoje soukmenovce, pokud na ně narazí, neváhá podrobit sžíravé kritice: od židovské baronky po ortodoxní Židy, pro které smartphony představují pokušení, neboť se v nich ukrývá Satan.
Ani napravo, ani nalevo
Na jedné straně tak Tenenbom pase po holých faktech, na straně druhé se o stereotypy při své práci značně opírá: dokázal využít třeba toho, že je blonďatý, a tudíž vypadá jako Němec, takže se taky představí coby německý novinář, když má pocit, že zrovna německému novináři by lidé otevřeli dveře. Zdaleka ale nezůstává jen u toho. Stejně tak dokáže předstírat, že je reportérem z Jordánska nebo Palestiny, a pokud chce svou mystifikaci dotáhnout ad absurdum, naprosto nemá problém se klidně vydávat za žurnalistu z Etiopie. Co na tom, že to je maska, k níž jeho vizáž tvoří přímý protiklad.
A ze stereotypů v nové knize těžil i tematicky. Poddaní Jejího Veličenstva mu jako první o sobě řekli, že jsou zdvořilí, laskaví, přátelští a obdaření velkým smyslem pro humor, avšak při podrobnějším zkoumání, které podnikal v průběhu šesti měsíců, kdy se bedlivě díval kolem sebe a pořádně s nimi mluvil, zjistil něco úplně jiného. Jeho společensko-politický cestopis je tak plný paradoxů, někdy zamýšlených, jindy nezamýšlených a neplánovaných.
Tenenbom tak ve svých textech zjevně navazuje na to nejlepší z tradice tzv. gonzo žurnalismu, kdy se autor článku stává součástí příběhu vyprávěného v první osobě, což má výhodu v tom, že si nemusí klást nároky na objektivitu a citovou neangažovanost. Právě naopak. Tenenbom živě a energicky popisuje osobní zkušenosti a emoce, přehání, kleje a nešetří sarkasmem, tak jak to za oceánem v 60. a 70. letech minulého století činil jeden ze zakladatelů této školy Hunter S. Thompson.
Stejnou měrou však Tenenbom pracuje i s prostředky, které s sebou sice metoda jeho práce přirozeně přináší, ale jejichž efekt nikde halasně nepřiznává. Je to logické. Je-li výsledným produktem koláž, její jednotlivé části do ní nutně předem musel nějak vybrat, a tak přisoudil důležitost pouze některým, pečlivě vyselektovaným úsekům reality. Ostatně, už pouhé umístění (ať už má sloužit jako doklad, nebo naopak kontrast) je zároveň interpretací.
Tenenbom se nikdy nenamáhá pohlédnout třeba na situaci Palestinců z té druhé, tj. palestinské, perspektivy a aspoň připustit, že nemají zrovna na růžích ustláno. Neslučovalo by se to s obsahovou ani formální linií, již si vytyčil. Je to
Tuvia Tenenbom
Krysy Jejího Veličenstva
Tuvia Tenenbom
V překladu Davida Weinera vydalo nakladatelství Zeď, Praha 2019. 450 stran. škoda, protože když nic nebere smrtelně vážně, možná by mohl podrýt obě – vždyť kdo jiný by měl být povolanější k dvěma vtipným úhlům pohledu než on?
Samozřejmě, pokud v konečném efektu Tenenbom zaznamenává jen to, co ho zajímá, samozřejmě se nevyhne opakování ani určité monotónnosti – jako by publikace přímo volala (ano, Hunter S. Thompson by o tom ani neuvažoval, ale jsme přece dál) po přísné ruce redaktora. Nebo po takové míře sebekritiky, jakou disponoval Franz Kafka, protože kdyby ten psal literaturu faktu, určitě by byl stručný a věcný (jinými slovy, narážka na Kafku v reklamních sloganech na Tenenboma je vedle jak ta jedle).
Bourání posvátných krav
Oproti tomu nesporným přínosem Krys Jejího Veličenstva je to, že jsou zcela oproštěny od jakékoli předem připravené ideologie. Tenenbomovi je jedno, jestli Velká Británie z EU nakonec vystoupí, nebo ne, a zrovna tak ho nelze zařadit ani nalevo, ani napravo – což výstižně ilustrují jeho častá vystoupení v naší zemi, kde už byl hostem jak programově liberální Knihovny Václava Havla či festivalu Colours of Ostrava, tak konzervativního CEVRO Institutu.
Mimochodem: to, že je mu výsledek šumafuk, ještě neznamená, že nepátrá po příčinách, které k brexitu vedly. Proto zajede i mimo ostrovní hranice, aby na vlastní oči spatřil uprchlíky v Calais. Nikoli překvapivě tak zjistí, že tam v táborech jsou, mnohem zajímavější je ale fakt, jak moc ho překvapí, když po něm a jeho taxíku začnou uprchlíci házet kameny.
Patrně je to jiný obrázek, než jaký by zprostředkovaly organizace zabývající se hájením lidských práv, ale co asi od těch frustrovaných a vystresovaných bytostí, které si prohlížel jako zvířata v zoo, čekal: pozvání na jídlo, které si posléze sám dopřeje v nijak laciné restauraci?
Pokud se však s „těmi druhými“dá do řeči, stojí to zpravidla za to. Jako když mu pákistánští řidiči Uberu vyjeví, jak moc nemají rádi současného londýnského starostu, který s nimi sice chodí do stejné mešity, ale akorát jim zvýšil daně a jejich skutečné problémy ho nepálí. Nebo když je v Liverpoolu schopen najít pamětníka, který si posvátnou krávu jménem John Lennon vybavuje jako arogantního fracka šikanujícího spolužáky. Tenenbom si k tomu přisadí, že v New Yorku, který důvěrně zná, legendární Lennon žil obklopen luxusem – aniž by to ovšem dal do souvislosti s faktem, že i on sám putuje hodně privilegovaným způsobem. Spí přece cíleně v hotelech a pokojích, kde kdysi pobýval Winston Churchill nebo Hillary Clintonová. Ale protože Tenenbom rád posvátné krávy bourá, Clintonovou si obratem představuje nahou ve svojí posteli, a tak veškerou důstojnost vztahující se k místu či osobnostem s gustem shodí.
Namístě jsou proto i úvahy o tzv. výpovědní hodnotě všeho, co se autor na svých toulkách dozví. Ten postarší člověk v Liverpoolu mohl klidně lhát – a něco podstatného rozhodně bude znamenat i mlčení studentů v elitním Oxfordu, kteří nechtějí říct nic vyhraněného ze strachu, že by to potenciálně ohrozilo jejich pečlivě ošetřovanou zářnou kariéru. O lecčems svědčí i PR osoba doprovázející předsedkyni studentského spolku na univerzitě v St. Andrews (ano, tady se seznámil budoucí královský pár William a Kate), aby se ujistila, že nikdo, koho autor potká, nebude mít na nic žádný názor.
Jediný Brit „s páteří“, který hovoří na rovinu, je tak jistý gangster, zatímco nikdo (Židy nevyjímaje) se nedá přimět k ráznému prohlášení, že vůdce labouristů Jeremy Corbyn je antisemita: zazní jenom, že „možná“nebo maximálně že se jako antisemita chová.
A další rétorický trik: Tenenbom často užívá osobní zájmena typu „nikdo“a „všichni“, které ze své podstaty nedovolují výjimku. Nakolik průkazný je třeba výrok, že zatímco nikdo v Severním Irsku nechápe irský konflikt, všichni se romanticky identifikují s Palestinci – a na ostatní utlačované se kašle? Byl-li by Tenenbom veden chladnou matematikou, kterou má v malíčku, měl by se snažit najít byť jen jediný případ, jenž by jeho teorii vyvrátil.
Tuvia Tenenbom je prazvláštní postava. Židovský novinář, vycházející z přísně subjektivních pozorování, se po Izraelcích, Američanech a Němcích tentokrát zaměřil na Brity. A při svém zkoumání povahy národa se nezastaví před ničím.
Blonďatý autor dokáže předstírat, že je reportérem z Palestiny, a pokud chce svou mystifikaci dotáhnout, nemá problém vydávat se za žurnalistu z Etiopie
V Liverpoolu je Tenenbom schopen najít pamětníka, který si posvátnou krávu jménem John Lennon vybavuje jako arogantního fracka šikanujícího spolužáky
Divadlo a impérium
A k jakým závěrům že to náš tlustý Žid s páteří dospěl? Jeden nám podává s patřičnou nadsázkou: že mu lidé bez ohledu na brexit sdělili, že svět by byl mnohem krásnější bez Židů, což přeloženo do jazyka střízlivého nejspíš znamená, že v žádné jiné západní zemi, kterou navštívil, nemá bojkot Izraele tak širokou podporu. Což ale není nic nového, o britském „salonním“antisemitismu skvěle pojednával ve svých prózách a esejích třeba i Philip Roth.
Druhý závěr pak z celé knihy vyplývá: britská společnost je hluboce rozdělená na několik způsobů a rozhodně v ní nevládne žádná multikulturní idyla: kočky jsou aristokrati a krysy zbytek ostrovní populace. Anebo to lze číst tak, že kočky jsou všichni pravověrní Britové a krysy Židé.
A konečně třetí závěr vychází z autorova nefalšovaného obdivu k anglickému divadlu, kdy na základě tradičně vynikajících hereckých výkonů usoudí, že Angličané umějí skvěle lhát, a jen proto tak mohli svého času vybudovat britské impérium. Alžbětinské a konkrétně shakespearovské divadlo je podle něj přímý předchůdce brexitového divadla.
O divadelní příklad se opírá i jediná pasáž explicitně se věnující politické korektnosti, kterou autor vnímá jako překážku k upřímným rozhovorům. Ve Stratfordu totiž zhlédl adaptaci Tartuffa přeneseného do pákistánské muslimské komunity v Birminghamu a neviděl hraní, nýbrž kázání. Navíc mezi diváky našel jen jednoho, který nebyl bílý, a lístky na představení byly podobně předražené jako v londýnském West Endu. Neúprosně logicky z toho vyvodil, že politicky korektní slova odhalila nechtěně prozrazovaný skrytý rasismus.
Bez ohledu na výše uvedené rozpory v metodě vyprávění a místy i vyprávění samotném jsou Krysy Jejího Veličenstva četbou, která popíchne i pobaví. Ať už dalekosáhlejšími pozorováními, či jen drobnými svižnými postřehy cvičeného oka, které si povšimlo třeba myší ve Westminsterském paláci – načež se nastraženému uchu dostalo ujištění, že to je přece ve starých budovách běžné. Nebo naivně se tvářícími, leč poťouchle vyznívajícími formulacemi, kdy si Tuvia Tenenbom ve Skotsku vedle muže v kiltu uvědomí, že poprvé v životě sedí vedle sukničkáře. A dojde i na objevy čistě generační: že výrazem „kamarádi s výhodami“se dnes prostě míní ti, kteří spolu spí.