Cestovní deníček
k současným poměrům. Copak o to, člověk má být kritický k tomu, co se kolem něj děje, jen si nejsem jista, nakolik to souvisí se sametovou revolucí. Ta snad – aspoň podle mého názoru – svých cílů dosáhla: vláda jedné strany skončila, můžeme si svobodně volit, kdo nás bude zastupovat, a volby se rozhodně ve velkém nefalšují. Že bychom byli my Češi v první řadě skeptičtí a rádi si stěžovali? Nemyslím, ty stížnosti na poměry byly konkrétní dost a dost a těžko se daly vyvrátit. Jen si nejsem jista, jestli jsme tenkrát v listopadu 1989 (a před ním a po něm) dost přesně věděli, co vlastně přesně chceme a jak toho dosáhnout.
Abych k tomu rozčarování, s nímž jsem se na všech svých cestách setkala, přidala taky vlastní stéblo, připomenu, že po návratu z Ostravy jsem se dozvěděla, že soudní proces, který se měl konat s estébáky kvůli neblahé akci Asanace, byl odročen, protože jeden z obžalovaných onemocněl a oznámil, že se soudu nemůže zúčastnit. Jedno takové odročení, také kvůli akci Asanace, jsem na vlastní kůži zažila před pár týdny u jiného procesu, u kterého jsem měla shodou okolností svědčit. Proseděla jsem pár hodin na soudní chodbě, a pak šla otráveně zas domů. Mám už ale nové předvolání na příští nebo přespříští týden.
Akce Asanace byla vskutku zrůdná. Estébákům šlo tenkrát začátkem osmdesátých let o to, aby přiměli některé disidenty k emigraci z Československa. Metody, jichž používali, byly skutečně drastické: nezákonné domovní prohlídky, drsné vyhrožování (například tím, že by mohl děti dotyčného „někdo“zabít), ponižování a bití. Nepochybně
přitom docházelo ke zneužití pravomoci, což byl i tenkrát trestný čin. Komunistický režim tyto zločiny nestíhal ani netrestal, ačkoli na ně postižení nebo Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných upozorňovali. Od začátku devadesátých let ovšem existuje instituce, která má stíhat právě takové zločiny.
Soudím, že k právnímu státu patří i potrestání konkrétních zločinů. Samozřejmě chápu, že spravedlnost kráčí pomaleji, než bychom si přáli, ale přece jen – není těch uplynuvších třicet let přece jen příliš dlouhá doba?
PETRUŠKA ŠUSTROVÁ