Stáří není pro sraby
jsem učila kdysi v Brně, jsem vždycky říkala: „Ty mně nevypravuj, jak je stáří nádherné.“Víte, co je problém? Všichni jsou teď o tolik mladší než já! A proč já, taková stará tvrdá okoralá patka chleba, tady ještě jsem? Nějaký smysl to mít musí. Zřejmě mám ještě dopsat druhý díl svých pamětí, co jsem slíbila. Nerada nechávám po sobě něco nesplněného.
LN Co říkáte tomu, že disidentům se teď posměšně říká pravdoláskaři? A že havlovec je už skoro nadávka?
Ano, mluví se o nás s despektem, jsme teď tupeni. Ale já se k tomu hlásím, jsem pravdoláskařka i havlovka. Vždycky jsem byla, vždycky budu. A nemůžu vůbec poslouchat, když někdo říká, že Havel směřoval k fašismu, a podobné krávoviny. Já totiž třeba vím o tom, jak za ním, když byl v samovazbě, přišli dva pánové a nabídli mu, že může druhý den odjet do Ameriky na svoji premiéru. Havel řekl: „Ale nás zatkli deset. Co ti ostatní?“– „Oni nemají premiéru.“Václav si to chtěl do rána rozmyslet. A ráno řekl, že nepojede. Prostě si to rozmyslel a zůstal pak ovšem čtyři roky ve vězení. Já samozřejmě vím, že Václav byl normální člověk s chybami. On ale ani Voltaire nebyl čtyřiadvacet hodin denně velkým Voltairem! Ale tahle noc, to je Havel, jak já ho znám a proč si ho nikdy nepřestanu vážit.
LN Disidenti jsou pořád český mindrák, řekla bych.
Přesně. To jsem taky pochopila, když jsem se vrátila po Listopadu k divadlu. Ne všichni v tom Národním člověka vítali. Standa říkal, že to byla facka. Protože herci přece vyhráli revoluci. A teď do Národního přijdou nějací „sklepní lidé“? Nejen Ivan Rajmont jako první polistopadový šéf činohry, ale ještě si přivede Chramostovou!
LN Jak se k vám vlastně kolegové v Národním po Listopadu chovali?
Víte, abych tak řekla... já nemám problém s tolerancí. Byla jsem a zůstávám otevřená všem. A vnímám toho druhého.
LN Herec musí umět vnímat detaily, náznaky, drobná gesta, z toho vyvozovat charaktery. Patří to k jeho práci. Není problém v tom, že někdy vidí a slyší víc, než by chtěl?
Je to tak, samozřejmě. Herecký materiál... Povím vám to takhle: když jsem v roce 1977 sledovala v televizi to shromáždění herců k antichartě, byla jsem sama doma a vypila u toho „whisku chudých“, lahev rumu, jak mě to rozrušilo. Já tam viděla všechny své přátele, kterých jsem si vážila od mládí. Oni tím pro mě nepřestali být menšími umělci. Ale morální vzory už jsem si brala spíš z takových, jako byl Radim Palouš nebo profesor Patočka.
LN Jaké to vlastně je, žít s jedním chlapem půl století?
My se pořád hádáme, nesouhlasíme spolu. Jsme staří a někdy protivní. Ale já vím, že on je ten pravej. Protože ke mně přispěchal v době, kdy jsem se topila v nějakém strašném víru, a podal mi ruku. A to se neptáte, jak to má se ženskýma, kolik bere platu nebo jaké jsou jeho politické názory. Prostě víte, že je to člověk spolehlivý, který pomůže, když je zle. Ale to nic nemění na tom, že už přes padesát let spolu vedeme takovou italskou domácnost.
LN Když přemýšlím o vaší povaze, jak vás vychovávali? V jaké rodině jste vyrůstala?
To je právě to – já se svým předkům pořád omlouvám. Bylo mezi nimi tolik statečných lidí, v každém odboji byl někdo z naší rodiny. O strýci Bohuši Rosenbaumovi dokonce spoluvězni z Breslau vyprávěli hrůzostrašnou historku, že když byl sťat, jeho bezhlavé tělo se vymrštilo a udělalo ještě pár kroků proti vyděšeným nacistům. Můj tatínek, to byl skutečný prvorepublikový demokrat, masarykovec, sokol. Rodiče byli velmi pracovití lidé, mamince se říkávalo paní Pilňáčková, jak byla pilná.
LN Milovala jste svého otce?
Bezmezně. U nás to bylo tak, že bratr byl spíš maminčin a já tatínkova. Měla jsem ho tak ráda, že se mi o tom těžko i mluví. Moc jsem na něj i na své statečné předky vzpomínala, když jsem dostávala na Hradě Řád T. G. Masaryka.
LN Zažili rodiče vaše divadelní úspěchy?
Zažili ty začátky. Tatínek mě velmi, velmi podporoval, protože jemu se vlastně splnil sen: vždycky si přál, aby se jedno dítě věnovalo vědě a druhé kultuře. No a bratr pracoval v Akademii věd, zabýval se něčím, o čem mi říkal: „Ty se nauč jenom název, takovému technickému antitalentu se to prostě vysvětlit nedá.“Tak jsem se naučila „vysokofrekvenční spektroskopie“– a víc o tom nevím. Jeden bratrův spolupracovník mi nedávno napsal, že inženýr Chramosta byl pro něj příkladem vědeckého pracovníka, protože byl přesný, pracovitý a houževnatý. A to jsme asi taky dostali do vínku v rodině. Já si třeba pamatuju, jak bratr, to byl ještě malý kluk, ohýbal bambusy na nějaká letadýlka. Ono se mu to pořád lámalo, ale nevzdal to, dokud se mu to nepodařilo. Moc mě mrzí, že jsem si s ním nikdy nevyříkala, jak velké potíže musel kvůli mně mít...
LN Vyčítáte si ještě něco, co jste měla v životě udělat jinak?
Samozřejmě že ano! Že byl člověk naivní, ho neomlouvá. No jenomže... pro mě nejdřív existovalo jenom divadlo – a pak jsem čumákem padla do nejdramatičtějších dějin. V Kohoutově televizní hře PF 77, kde jsem hrála herečku, která podepsala antichartu, studentům říkám: „Víte, já na sebe nejsem ani trochu hrdá. Ale člověk někdy v životě neudělá to, co by chtěl a měl, ale to, co musí, aby neublížil člověku, kterého má rád.“Můj první muž se stal v 50. letech nepřítelem strany a vlády, pod revolverem ho vyvedli z brněnského rozhlasu. Já měla strašný strach, bála jsem se každého černého auta v ulici. A tolik jsem chtěla hrát divadlo. Ale Milota říká: „Podepsala jsi jim to? Podepsala.“Mluvil o StB. Já jsem si, když zemřel při autohavárii můj čtyřletý syn – a já tehdy to auto řídila –, zformulovala, že jsem zároveň oběť i vrah. To platí na celý můj život.
LN Chybí vám dnes vnoučata?
No... tenhle svět mi byl odepřen a já se naučila ho vytěsnit. Někdy mě ale popadne taková neuvěřitelná potřeba, že musím pohovořit s nějakým malým chlapečkem v tramvaji, a jeho maminka neví proč. Nemůžu si pomoct... to jsou takové... nepřekročitelné věci.
LN Kde jste brala sílu jít dál?
Toho si považuju na své povaze, že jsem nezahořkla. Ale naučila jsem se opírat jen a jen o sebe. A o Milotu, musím říct. Ale na psychiatrii, když se to sečte, jsem strávila celkem tři roky. Tam poznáte zblízka, protože tam člověk nikdy není krátce, všelijaké osudy. Taky pochopíte, že každý má někde to své bolavé místo, jen se k tomu většinou neumí přiznat, aby si mohl odpustit.
LN Věříte na osud?
To se mě ani neptejte, protože já jsem bába čarodějnice. Standa říká primitiv. Ale i Karel IV. dal na horoskopy. A co já vím, taky třeba Vítězslav Nezval. Já to teď ale zrovna hledám a nemůžu najít, potřebuju to nutně do své knihy – totiž když mi bylo čtrnáct, měla jsem přítelkyni, jejíž otec byl dvorní rada. Prostě vzdělaný člověk, který se zabýval i astrologií. A protože jeho dcera chtěla jít na uměleckoprůmyslovou školu a já na konzervatoř, udělal nám horoskopy. Tenkrát ještě byla naživu maminka, takže jsem znala i hodinu svého narození. Kdybyste si ten můj horoskop dneska přečetla, pochopila byste, proč na to věřím. Bylo mi čtrnáct a je tam všecko! Všecko!
LN I to, že vám zemře syn?
I to. Stálo tam „neštěstí na cestách“. A taky výjimečnost osudu, který se bude dotýkat celonárodních dějin. Člověk, jak stárne, vidí čím dál víc určitý řád, který platí. On se na mně uskutečňuje! A kdybych byla udělala cokoli, bylo by to marné. Jsem k něčemu určená. A teď mám pocit, že jsem i potrestaná, synova smrt byla možná trest, protože moje povaha zklamala, no a abych se zase někam dostala, musela jsem to překonat. Vlastně na to nemám slova. A čím je člověk starší, tím víc mu jaksi slova nestačí.