Proti Gretě, nebo s ní?

Ve sdělení té křehké švédské aktivistky není žádná věcná chyba ani logický rozpor

Po emotivním vystoupení Grety Thunbergové na klimatickém summitu v New Yorku nastolují někteří naši liberálně orientovaní politici neméně emotivně otázku její psychické nemoci, či snad dokonce šílenství a obviňují ji z hrubého ideologického matení. Oproti tomu Greta tvrdí, že nemocná je naše společnost, a to fatálně, když dlouhodobě ničí podmínky pro život budoucích generací. Kdo je tedy konstruktivní a kdo nás uvádí v omyl? Jak se vůbec může člověk v tak složité a komplexní otázce zorientovat? V české kotlině a v moravských úvalech, v nichž stále ještě doznívají dozvuky neblahého antiekologistického působení Václava Klause staršího, je to obzvláště zapeklité.

Nehodlám nijak taktizovat, proto již na začátku říkám, že jsem plně na straně té křehké dívenky. Souhlasím s obsahem jejího sdělení. Jako biolog a ekolog v něm nenalézám naprosto žádnou věcnou chybu ani logický rozpor. Souhlasím dokonce i s emocemi, jež do svého vystoupení vtělila, protože silné věcné argumenty, které ekologové a klimatologové už desítky let bez projevení emocí používají v odborných diskusích, ani omylem nevedly veřejnou sféru a společenské vědy (především ekonomii) k radikální proměně našeho vztahu k biosféře, k Zemi. Globální ekologická krize se mezitím dál významně prohloubila.

Gigantický ekologický dluh

Tato krize, v odborných kruzích se někdy používá také termín globální změna, není věcí víry, ale otázkou vědeckého poznání, protože ji lze prokázat mnoha způsoby – nerovnováhou v energetické bilanci Země, nárůstem koncentrace skleníkových plynů, nárůstem teploty oceánů, poklesem biodiverzity atd. Konečným důsledkem krize je změna schopnosti Země podporovat život.

Kvantitativně vyjádřeno, globalizovaná lidská civilizace v současnosti překračuje udržitelnou kapacitu Země 1,7× (pro zajímavost průměrný Čech 3×), chováme se tedy, jako bychom měli k dispozici skoro dvě planety, a vývoj tohoto ukazatele se rok od roku zhoršuje (udržitelnou kapacitu jedné Země lidé poprvé překročili v 80. letech 20. století). Děje se tak přesto, že:

1) naprostá většina států světa si již dávno zřídila instituce na ochranu životního prostředí s rozsáhlými aparáty a přijala mnoho věcně příslušných zákonů,

2) téměř všechny renomované vysoké školy vychovávají kvalifikované odborníky na tuto problematiku,

3) na sanaci ekologických škod se vyčleňují obrovské finanční prostředky,

4) k řešení našich potíží se Zemí se na vrcholné politické úrovni svolávají světové summity OSN včetně toho současného.

Globalizovaná společnost přesto přese všecko nadále vytváří gigantický ekologický dluh, aniž by tušila, jak tento trend zvrátit a dluh splatit. Cíl vybudovat trvale udržitelnou společnost se nám spíše vzdaluje, než přibližuje. Pokud budeme dál pokračovat v nastoupené cestě – v dramatickém ničení přirozené uspořádanosti biosféry –, lidská epopej nesměřuje k zářným zítřkům. V konečném důsledku totiž nejde o přírodu ani o její sentimentální ochranu, ale o člověka a lidskou společnost, která je na funkční a nedestabilizované biosféře existenčně závislá.

Nemoudrá léčba

Čím dál naléhavěji se jeví otázka, proč se ekologická krize přes všechna realizovaná a dobře míněná opatření setrvale zhoršuje. Domnívám se, že nejrozumnějším vysvětlením bude, že jsme dosud nedokázali rozeznat její nejhlubší příčiny. Namísto kauzálního řešení problému proto zatím zkoušíme jen symptomatickou, podstatu problému neřešící terapii. Zkoušíme léčbu, které Greta říká business as usual. Takto se Západ pokouší řešit problémy s neudržitelností už 40 či více let. Bez úspěchu. Je to podobně nemoudré, jako by lékař pacientovi s meningitidou podával pouze léky proti bolesti hlavy a teplotě, jelikož nebyl s to správně rozeznat příčinu nemoci. Výsledek se dá předvídat – pacient s největší pravděpodobností zemře.

Nezbývá nám než v dohledné době zvolit jiné přístupy, jejichž součástí bude zneplatnění některých základních pravd a principů, které jsme považovali za dávno prověřené. Mezi hlavní omyly evidentně patří představa, že my lidé jsme světu nadřazení. Stejně vadná je i představa, že naše svoboda včetně svobody nevratně konzumovat Zemi je naším samozřejmým a základním právem. Pokud se ale naše individuální svoboda realizuje na úkor globální ekologické rovnováhy, okrádáme o budoucnost děti našich dětí. A své současníky, kteří žijí na ostrovech, jež jen nepatrně vystupují z moří a oceánů, už nyní okrádáme o vše – o půdu, o jídlo, o vodu i o domovy.

Dalším fatálním omylem je představa nekonečného ekonomického růstu v podmínkách fyzicky omezené Země. Tato teze se pro ekonomy a politiky stala modlou, o níž se nediskutuje (existují výjimky, u nás třeba Tomáš Sedláček). Ve skutečnosti je ale nebezpečným nonsensem. Je tak těžké si přiznat, že naše kultura byla historicky vystavěna na nesprávných antropocentrických základech a hodnotách? Přitom nade vši pochybnost platí: „Pouze ta společnost, jež funguje ve shodě s pravidly, kterými se řídí kosmos, je legitimní a má ‚právo‘ existovat“(Stanislav Komárek – Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie, Academia 2008).

Pokud budeme dál pokračovat v nastoupené cestě, lidská epopej nesměřuje k zářným zítřkům. V konečném důsledku totiž nejde o přírodu a o její sentimentální ochranu, ale o člověka a lidskou společnost, která je na funkční a nedestabilizované biosféře existenčně závislá.

Jak se opovažujete!

Velmi mne trápí, že naše generace – generace dědů a otců dětí, které dnes stávkují za klima – nedokázala tomuto vývoji zabránit. Nedokázali jsme vyrvat otěže společenského vývoje z rukou těch, kdo navzdory všem faktům trvají na tom, že zářná budoucnost nás čeká jedině tehdy, budeme-li dál a dál stupňovat tlak na biosféru aplikací výše uvedených systémově vadných premis.

Odpůrce Grety a studentů stávkujících za budoucnost v zájmu věci žádám, aby naprosto věcně, bez ideologických klišé a s využitím seriózních a ověřitelných faktů a postupů prokázali, v čem se ta dívka mýlí, v čem nás všechny mate. Pokud se ale nezmůžou na víc než na osočování, nálepkování a zesměšňování, potom se vší razancí spolu s Gretou říkám: Jak se opovažujete! A dodávám: Hanba vám. Jste jen „hlupci z rozumu, kteří předstírají vášně starých časů“(Vladislav Vančura – Konec starých časů). Těch časů, které musí skončit, aby mohla začít nová, perspektivnější a intelektuálně poctivější éra. Éra ekologické zodpovědnosti a udržitelnosti.

Autor je biolog a autor knihy Mýlit se je božské aneb nová antropologie pro každého, v níž analyzuje nejhlubší příčiny vzniku globální ekologické krize v kontextu historického vývoje filozofického a náboženského myšlení