Z nucených prací se nevrátil
Komunistický režim nerespektoval žádné zásluhy z prvního ani druhého odboje. Krátce po únorovém převratu zaplavily tisíce bývalých legionářů a příslušníků zahraničních armád věznice a lágry nového režimu. Mnozí z nich se odtud již nikdy nevrátili. Jednou z těchto obětí byl také generál Jaroslav Hrabovský. roku 1939 odešel před hrozícím zatčením za hranice. Tzv. balkánskou cestou se koncem ledna 1940 dostal do Francie, kde naposledy zastával funkci velitele 3. čs. pěšího pluku, který však již do bojů nezasáhl. Po příjezdu do Velké Británie byl znovu zařazen na ministerstvu národní obrany v Londýně.
V září 1944 odjel do Sovětského svazu. Ve funkci náčelníka štábu Velitelství osvobozeného území v Chustu byl očitým svědkem sovětské anexe Podkarpatské Rusi. V dubnu 1945 se stal zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády a v této funkci se zúčastnil poslední fáze osvobozovacích bojů vedených naší východní armádou na území ČSR.
Ještě před komunistickým převratem dosáhl hodnosti brigádního generála a únor 1948 jej zastihl ve funkci velitele II. armádního sboru v Písku. Již v červnu 1949 byl postaven mimo činnou službu a následně vyhozen z armády. Koncem ledna 1950 byl zatčen a poslán do tábora nucené práce na hrad Mírov, který byl určen primárně pro důstojníky. Byl jedním z deseti generálů čs. armády vězněných v tomto zařízení.
Během pobytu v TNP se rapidně zhoršil jeho zdravotní stav. Musel být hospitalizován ve vězeňské nemocnici v Olomouci, kde dne 7. března 1951 zemřel. Tábory nucené práce byly krátce nato jako nezákonné zrušeny.