Česká literatura si zajede pro úspěch
Jednou z povídek slavné první knihy Bohumila Hrabala Perlička na dně je ta s názvem Podvodníci. Pojednává o dvou starých pacientech, kteří poslední dny života tráví vyprávěním o svých kariérách. Po jejich smrti o prvním z nich zřízenec nemocničnímu holiči vypráví: „Tenhle se zapsal, že prej je sólista operety, ale když správce telefonoval na Svaz, jestli někdo přijde na pohřeb, tak řekli, že žádnej takovej sólista nebyl. Že byl nějakej toho jména, ale zpíval jen ve sboru.“
A ten druhý? „To samý v modrým. Ze Svazu novinářů řekli, že člověk toho jména sice do novin psal, ale jen samý hmátky a zlámaný nohy. Ale pod hlavou měl album plný vystříhaných velikých článků. Tak vtipných, že jsem si to vzal na památku domů.“
Tady máme nádherný předobraz současné situace v českém literárním světě. Všechno malé se přifoukne, aby bylo větší. Všechno hrající nám do karet se zdůrazní a o tom neblahém se zas decentně pomlčí. Sebepropagace autorů jako by vůbec čím dál jasněji nahrazovala kritiku. Literáti se totiž vlastní propagaci většinou věnují pilně a soustavně, zatímco recenzenti jsou ohroženým druhem.
Přitom literární historici už žehrají, že mnohdy není určitá kniha vůbec kriticky reflektována. Není divu, titulů je opravdu záplava a žádné noviny či časopis nebudou nikoho platit je proto, aby napsal, že kupříkladu pětadvacátá kniha Jiřího Kratochvila je podobná jako ty předchozí, tudíž pro většinu čtenářů nelákavá.
To už dodáte vy
Teď se však blíží chvíle, kdy sebepropagace proběhne jaksi kolektivně. Na letošním Lipském knižním veletrhu, který se uskuteční v březnu, totiž bude česká literatura hlavní atrakcí, a proto byly z peněz našeho ministerstva kultury podpořeny překlady českých děl do němčiny – včetně jejich vydání. Už tady tedy vidíme, že je poněkud popřen základní – logický – důvod k překladu.
Překládat by se mělo tehdy, když dotyčné literatuře něco chybí, něco postrádá, a tak si chce pomoci dílem zahraničním. Případně když se chce tato národní literatura dozvědět, co se děje za hranicemi a jak moc za ostatními zaostává. Což je historicky přesně případ literatury naší. Můžeme připomenout, jaký vliv měly namátkou překlady Apollinairova Pásma, Célinovy Cesty do hlubin noci, Joyceova Odyssea či Eliotovy Pusté země.
Z toho je hned patrné, že v české literatuře jsou překladatelé opravdu podstatnější než samotní literáti. Neříká se to snadno, ale bohužel je těžké tento fakt jakkoliv racionálně vyvrátit. Jenže nyní je před námi ta skutečnost, že v Lipsku bude představena – a předtím tak musí být přeložena – právě česká literární tvorba, značně formovaná cizími vlivy. Nejedná se tak o něco nadbytečného? Nesvědčí o tom okolnost, že musí být tyto překlady z české strany podporovány?
Velmi zajímavý blok rozhovorů a dalších textů k tomuto tématu v lednu publikoval literární server iLiteratura.cz. Ředitel Moravské zemské knihovny v Brně a šéf celého výjezdního projektu Tomáš Kubíček v rozhovoru mimo jiné podotýká: „Zatím nám ještě nikdo neřekl ,držíme vám palce‘.“Ani tak optimismus neztrácí: „Autoři jako Hájíček, Mornštajnová, Hůlová nebo Tučková už mohou počítat s velkým čtenářským okruhem – vycházejí tedy z ghetta. Také si ale myslím, že tuto generační sílu se ještě nepodařilo přenést do prostoru mimo Česko. Lipský veletrh by měl být pokusem to změnit.“
Nechybí ani úřednické ptydepe, jež se snaží zakrýt bezradnost a zbytečnou ztrátu času a financí: „Stává se nám, že přijdeme za nakladatelem a ptáme se: ,Jaká témata jsou pro vás jako nakladatele zajímavá?‘ A oni odpovídají: ,Nás zajímá silné téma, které má formu románu o rozsahu 150 stran.‘ A my se ptáme: ,Jaké silné téma?‘ Oni na to: ,To už dodáte vy.‘ Takže klíčové je nabídnout silné téma. To je úkol české literatury.“
Nepřipomíná to sliby chyby každého druhého českého ministra v nějakém diskusním pořadu? Silné téma ještě nedělá dobrou literaturu. Zůstává tady jediné silné téma: Je česká literatura dost silná na to, aby byla překládána?
Mimochodem, daleko uvolněnější, ale přitom užitečnější reflexi nabízí nedávno vydané – fiktivní – Nejlepší české básně 2018, jež vznikly díky Štefanu Švecovi. Ukazují totiž jasně směšnost české „velikosti“v jemných hyperbolách, třeba když je v doslovu zmínka o údajném albánském výboru české poezie, jehož editorem měl být Petr Král, proslulý svou skromností: „Sám Král v exkluzivním seberozhovoru Pohrdám publikem, které nemám vysvětlil, že stejně jako ve všech ostatních výborech, které připravil, i do nové knihy vybral pouze ty verše, co vypadají jako od něho, akorát horší.“
Doprava, nebo doleva?
Úplně jiné informace než od úředníka, jenž si drží palce, pak čteme v rozhovoru s německými překladatelkami Martinou Lisou a Katharinou Hinderer: „Ani u známých a úspěšných spisovatelů jako Radka Denemarková nebo Jáchym Topol se nedá říct, že by byli pro Němce pojmem. Celkově jsou čeští autoři a autorky v německém povědomí jen okrajoví, je to cosi pro freaky a pro fanoušky.“
A překladatelky potvrzují domněnku, že zatímco česká strana musela hodně prostředků vydat, pro německou stranu je na tomto podniku primárně přitažlivá finanční stránka, nikoliv ta literární: „Máme pocit, že lipský veletrh, kde bude Česká republika hostující zemí, zájem nakladatelů posílil jen trochu. Pro nakladatelství, zejména pro ta menší (protože ta velká plánují svou produkci v daleko delším horizontu), jsou zajímavé spíš konkrétní granty, díky kterým o vydání překladů uvažují.“
O peníze jde jistě i na české straně: v horním patře organizátorů. V tom spodním, kde jsou spisovatelé, jde spíš o domnělou slávu. Proto se už dlouho diskutuje, kdo z tvůrců bude na Lipském knižním veletrhu českou literaturu zastupovat. Jak to, že právě tito? Jak si to asi zařídili, že byla přeložena zrovna jejich kniha? Jak to, že tam chybí tenhle a tahle a taky tamten?
Toto pošťuchování a tato bebíčka ale nutno vnímat z odstupu či nadhledu. Všechno totiž máme dnes tendenci vnímat v okamžiku, kdy se to děje, přesněji řečeno výhradně v okamžiku, kdy se to děje, než je to zapomenuto/překryto něčím dalším, a onoho odstupu a nadhledu jako bychom už ani nebyli schopni.
Visíme ti na rtech
První, co je dobré si uvědomit, je okolnost, že osobně zúčastnit se může pouze ten, kdo je živý. Což potvrzuje i seznam přeložených knih. Pokud jsme tedy výše naznačili, že jde asi více o peníze než o samotnou literaturu, tady zase můžeme vidět, že jde více o literáta, o to, aby tam byl a něco říkal či četl, než o jeho dílo, o to, jak je hodnotné.
Zadruhé se tímto pošťuchováním uměle vytváří „horká chvilka“, kdy to vypadá, že český literární provoz je dělen na dvě poloviny. Na ty, kdo měli to štěstí a vešli se na loď, jež je převeze do ráje na zemi – budou překládáni, vydáváni, celým světem uctíváni, budou mít vily a před nimi drahá auta. A na ty, kdo to štěstí neměli a na onu loď vyvážející českou literaturu do světa se nevešli, a tak nebudou již nikdy přeloženi, v zahraničí vydáni, svět se před jejich uměním nikdy neskloní a oni budou až do smrti bydlet u rodičů či v pronajaté garsonce.
Stejné štěpení – a s ním spojená zbytečná hysterie – nastává každoročně i v případě knižních cen Magnesia Litera, které nyní zahájily další ročník. Nominované jako by onen měsíc mezi oznámením nominací a vyhlášením držitelů cen po ulicích nosili na hřbetech sloni rozpustile pokyvující choboty, zatímco ti nebožáci, kteří nominováni nebyli, musí po svých, a ještě jsou neustále znovu a znovu pokořováni tím, že těm neohrabaným zvířatům musí uhýbat z cesty.
Spolčení plašmušků, tak by se dal nazvat další čím dál více se rozmáhající fenomén současného literárního provozu. Jedná se o lidi z médií, kteří se v literatuře neorientují, lapají ony „horké chvilky“a je pro ně bernou mincí všechno, co řeknou autoři, nejsou schopni oponentury, neboť prostě nevědí. Jsou tak „v zajetí“těch literátů a nakladatelů, kteří jsou v sebeprezentaci nejzdatnější, což jinými slovy znamená, že tito plašmuškové nijak nerozšiřují obzory, naopak se pevně drží všeho bezpečně zavedeného a nekonfliktního.
Jeden plašmuškovský čin za všechny – v rámci předvánočních knižních tipů Respekt přinesl i anketu, v níž malé nakladatele vybídl, aby sami vybrali ze své produkce nějaký zajímavý počin. Ukázka fantastického přehledu a kritického myšlení…
Lze to ale dobře ukázat na ještě čerstvějším příkladu konkrétního literárního díla. Radka Denemarková vydala nový román Hodiny z olova. O něm jsme se už dozvěděli, že je objemný, kde všude ho prozaička psala, kolikrát byla předtím, než tento „čínský“román dokončila, v Číně, proč už do Číny nemůže, dále též, do kolika jazyků bylo její dílo již přeloženo, že přednáší v UNESCO a že svůj další román bude psát v New Yorku.
Dozvěděli jsme se toho tedy hodně, jen to, jestli je román dobrý, jestli stojí za to ho číst, nikoliv. Nečetli ho, nebo se jim pouze na román neudělal názor? Anebo to máme chápat tak, že vzhledem k tomu všemu, co bylo řečeno „okolo“, se přece rozumí, že musí jít o román dobrý?
Plašmuškové jsou tak jen prodlouženou rukou literátovy sebeprezentace a zároveň bezproblémovým poklopem, jímž je čím dál víc přidušována nepříjemně nevypočitatelná kritická reflexe. Jakmile se totiž nejedná o recenzi pochvalnou, pak ji dnes autor recenzovaného díla nejspíše zapře, neexistuje. A jakmile se jedná o recenzi pochvalnou a je literátem sdílena a doporučována ke čtení dalším, potom je recenzent zas ihned postaven do role užitečného idiota.
Jedna strana div nadšeně nekřičí, že o českou literaturu je v zahraničí takový zájem, až by se po Lipském knižním veletrhu někteří spisovatelé snad už ani nemuseli vrátit domů. Druhá naopak decentně podotýká, že není moc co vyvážet. Pravda v tomto případě nikde uprostřed není. Bohužel. Sebepropagace autorů jako by čím dál jasněji nahrazovala kritiku. Literáti se totiž vlastní propagaci většinou věnují pilně, zatímco recenzenti jsou ohroženým druhem.
Makat na své slávě
Ruku v ruce s těmito uvolněnými stavidly sebestřednosti a s důrazem na přítomný okamžik pak jde i jeden zdánlivý paradox. Autoři, kteří nemají o čem psát a zároveň hledají ono silné téma, jež by zaujalo bez ohledu na to, jak bude literárně zpracováno, se často vrací do historie 20. století, plné válek a totalit.
V těchto případech tvůrcova sebeláska – to, že svítí reflektorem pouze na sebe a kolem není nic než tma – slouží i k tomu, aby se zakryla skutečnost, že o těchto tématech již dříve psali jiní, třeba ti, kdo to zažili na vlastní kůži. A že o tom napsali daleko podstatnější díla, jež čteme ještě dnes. Navíc bez toho, aby je museli neustále urputně propagovat. Tito spisovatelé už totiž nežijí.
Jako by tak nejpodstatnější charakteristikou současného literáta bylo to, že musí být propagátorem svého díla, přičemž to, jaké samotné dílo je, se stává až druhotným. Pořád ho propagovat, všechny chvály nasvěcovat, všechny výtky nechat spolknout tmou a každý stín neúspěchu zahnat do kouta.
Přitom, pokud se na závěr vrátíme k mezinárodnímu rozměru, to jediné skutečně potřebné je nechat překladatele a zahraniční nakladatele, aby si případně sami našli texty, které jim budou připadat zajímavé. Sebevědomí se ukazuje tím způsobem, že se věci nechají přirozeně plynout. Přičemž je jedno, že jsou autoři již mrtví, pokud zůstala živá jejich díla. Nemá však cenu platit literární bafuňáře proto, aby motivovali zahraniční nakladatele a ti následně předstírali živý zájem o knihy, jejichž vydání by v normální situaci bylo mrtvou investicí.