Umím to, jen potřebuji papír
Profesní způsobilost lze prokázat i bez dlouhého chození do školy. S pomocí Národní soustavy kvalifikací
Dostat dítě na nějakou střední školu není dneska žádný velký problém. Přesto mohou být patnáctiletí, kteří mají sezení v lavici plné zuby a nejradši by se rovnou zapojili například do rodinného podnikání. Tatínek má dejme tomu instalatérskou firmu a je schopen syna naučit prakticky všechno, co umí sám. Je tu ale otázka: Může na to kluk dostat takzvaně papír? Něco jako vysvědčení nebo certifikát?
Umět znamená umět
Řekněme rovnou, že může. Víc než deset let tu totiž máme institut, jehož prostřednictvím lze profesní způsobilost osvědčit a potvrdit. Jmenuje se Národní soustava kvalifikací (NSK) a je to něco jako seznam dovedností, jejichž zvládnutí lze prokázat před komisí, aniž byste předtím absolvovali třeba odbornou školu.
V současné době čítá tato soustava, jejímž garantem je Národní ústav pro vzdělávání, 1200 profesních kvalifikací a o dalších třech stovkách se vyjednává.
Profesní kvalifikace, na něž lze získat certifikát bez formální docházky do školy, jsou formulovány jako požadavky zaměstnavatelů na výkon profese, přičemž se předpokládá určitá praxe. Takže teoreticky stačí něco opravdu umět a vyhledat takzvanou autorizovanou osobu. To však většinou nebývá konkrétní člověk, ale agentura nebo odborná škola, která zkoušející jmenuje, případně poskytne doplňující znalosti.
Když neudělá maturitu...
Národní soustava kvalifikací může pomoci i v případech, kdy například student střední odborné školy s maturitou tu maturitu nakonec neudělá ne proto, že by mu nešla odbornost, ale nezvládne dejme tomu češtinu.
Samozřejmě ale nelze čekat, že certifikát profesní kvalifikace bude totéž co třeba výuční list nebo maturita. „Maturitu či výuční list lze získat jen ve škole,“říká Jan Peška z Národního ústavu pro vzdělávání.
Doklad (certifikát) o úspěšném vykonání zkoušky z profesní kvalifikace evidované v Národní soustavě kvalifikací má ale stejně jako výuční list status veřejné listiny. Prokazuje, že jeho držitel je kompetentní vykonávat povolání, pro které je stanovena daná kvalifikace, a jako takový je zaměstnavateli uznáván. Avšak podobně jako občanský průkaz není totéž jako cestovní pas, není tento doklad totéž jako výuční list.
Je-li tedy pro výkon nějakého povolání kvalifikačním předpokladem výuční list v daném oboru, nelze ho tímto dokladem nahradit. Avšak někdy je možné vhodně složenými zkouškami z profesních kvalifikací výuční list získat, aniž by předtím bylo nutné absolvovat obvyklou školní docházku.
„Existují totiž kvalifikace, respektive jejich soubory, které se obsahově kryjí s některými obory vzdělání,“vysvětluje Jan Peška. Tyto kvalifikace se skládají do takzvaných úplných profesních kvalifikací, takže člověk může na jejich základě vykonat závěrečnou zkoušku například v oborech jako cukrář, kuchař-číšník, obráběč kovů či kosmetické služby.
Z logiky věci vyplývá, že profesní kvalifikace evidovaná v Národní soustavě představuje užší výseč kompetencí, než čekáme od výučního listu. Držitel certifikátu není prostě vyučený instalatér, ale třeba „instalatér soustav s tepelnými čerpadly a mělkých geotermálních systémů“.
Podobných certifikátů lze ovšem nasbírat víc. Například frézování, soustružení, vrtání, a to už je obráběč kovů. „Z praxe víme, že některým lidem, kteří mají certifikát jako nástrojaři, bylo už umožněno, aby získali klasickou závěrečnou zkoušku, tedy to skutečné vysvědčení,“konstatuje Jan Peška.
S certifikátem profesní kvalifikace evidované v národní soustavě je také možné získat oprávnění pro určitou živnost. To oceňují například hospodští, kteří žádají o živnostenský list, ale zdaleka nejen oni.
S bagrem uměl, ale...
Někdy se stává, že zaměstnavatel získá pracovníka, třeba velmi potřebného, který umí, ale nesmí, právě protože mu chybí papír. Pak to obvykle bývá právě zaměstnavatel, kdo se stará, aby se podařilo certifikát obstarat.
Třeba železničář je profese, kde je dnes velmi málo vyučených, a přitom jsou tam dost složité předpisy. „Vzpomínám například na člověka, který dostal zaměstnání u firmy provozující bagry na kolejích. On s tím strojem uměl, ale když někdo jezdí po kolejích, musí být strojvedoucí. To ten bagrista nebyl, takže vypomohla Národní soustava kvalifikací. Nemusel chodit do školy. Firma prostě spolupracovala se školou a zároveň s autorizovanou osobou, až se podařilo dát věci do pořádku,“vysvětluje Jan Peška. Pro ilustraci dodává, že profesní kvalifikace specifikovaná v národní soustavě jako obsluha číslicově řízených strojů má už dvanáct set certifikovaných. „Když uvážíte, za jakou dobu byli tito lidé vyzkoušeni, zjistíte, že to značně přesahuje počet vyučených.“
Potíž je, že institut Národní soustavy kvalifikací, na jehož vybudování padlo už hodně peněz, nemůže vždycky posloužit v oblastech, kde bychom nutně potřebovali lidi. Není například možné, aby někdo, kdo dělal léta městského strážníka, má spoustu zkušeností, ale nikoliv maturitu, ve službě zůstal. Zoufale nedostatkoví strážníci mají totiž svůj zákon, který jim předpisuje klasickou maturitu. S tím národní soustava kvalifikací nic nenadělá. Nenabízí ani profesní certifikáty z oblasti zdravotnictví.
Strážný jen s papírem
Na otázku, kdy můžete o certifikaci zažádat, odpovídá Jan Peška stručně: „Kdykoli, když máte pocit, že všechno, co vyžaduje určitá kvalifikace, umíte.“
Ve skutečnosti ale pracovníci Národního ústavu pro vzdělávání připouštějí, že ne všichni, kteří systémem procházejí, jsou právě tito lidé. Často jde o to překonat pravidly nastavenou bariéru. Jako v případě strážných. Norma říká, že strážného (pozor, neplést se strážníkem) můžete dělat, teprve až získáte certifikát. Ten nabízí právě Národní soustava kvalifikací. Podobně to budou mít třeba energetičtí poradci.
Mimochodem, kvalifikace „strážný“patří mezi nejžádanější. Značný zájem je ale překvapivě také o kvalifikace jako „asistent- ka, sekretářka, instalatér solárních zařízení nebo detektiv koncipient. A i chůva. „Ne, že by každá žena, která chce hlídat děti, potřebovala certifikát, ale některé agentury, které tuhle práci zprostředkovávají, to berou jako plus,“konstatuje Jan Peška. „A jsou i firmy, které se zabývají opravou jízdních kol a rády se pochlubí certifikací svých pracovníků.
Pro úplnost je třeba říct, že Národní soustava kvalifikací pokrývá i obory, které vyžadují vyšší předchozí vzdělání, než je to základní. Třeba kvalifikace označená jako „poradenství a kontrola jakosti krmných směsí“je de facto na úrovni bakalářské. A není jediná. Je tedy dobré dávat pozor, kde stačí základní vzdělání a kde je nutná například maturita.
Přezkoušení není zadarmo
Pokud jde o subjekty oprávněné profesní kvalifikace přezkušovat (ty takzvané autorizované osoby), je jich v Česku skoro půl druhého tisíce. Některé se specializují jen na dvě tři kvalifikace, některé mají oprávnění širší. Velmi často jde o školy nebo agentury, které právo vydávat certifikace získaly.
Je však třeba říct, že za certifikaci se platí. Samotná zkouška nemusí stát mnoho. Avšak když se o ni začnete zajímat, občas zjistíte, že autorizovaná osoba si klade jako podmínku absolvování jejího kurzu, který je ovšem zpoplatněn také.
Tak například když se rozhodnete prokázat svou způsobilost v kategorii „cukrář v restauračním provozu“, zjistíte, že opavská škola hotelnictví, gastronomie a služeb vlastnící licenci na tuto certifikaci vyžaduje jako podmínku, abyste absolvovali sedmdesátihodinový kurz, který vás přijde skoro na osm tisíc korun.
Více zjistíte na www.narodnikvalifikace.cz, poradit by ale měli umět i výchovní poradci na školách a úřady práce.