Zaostřeno od pastelu k digitálu
Lze na malířské plátno zachytit neurčito? Šestnáct umělců se o to právě pokouší v pražském Topičově salonu
Svižná instalace výstavy Zaostřeno na neurčito proměnila Topičův salon na Národní třídě ve vzrušivé prostředí plné energie, vycházející z různorodých a rozmanitých uměleckých přístupů. Výstava je pro všechny, kdo se zajímají o myšlenkové pochody umělců a stojí omožnost posunout svoje výtvarné chápání od jasně servírovaných výjevů po složitější obrazce.
Při vstupu do expozice představující díla šestnácti autorů nejrůznějšího věku (od třiceti do sedmdesáti let) ucítí vnímavý návštěvník důrazné pnutí. Je zde všudypřítomná progrese, spočívající v posunu od tradičního použití malířské techniky po ultramoderní digitální obraz. Před pozorovatelem se odhalí rozsáhlé názorové souostroví, navenek zcela odlišné, vnitřně propojené a na sebe navazující. Jednou z mnoha linií expozice je cesta od původního metafyzického základu uměleckých přístupů k datové podobě zobrazovaného jevu.
Názorně se dá nejlépe demonstrovat na pastelu nazvaném Záclony od Jitky Svobodové a parametrické digitální struktuře Jany Bernartové. Dvě výtvarné zkušenosti využívající různé techniky zpracování se v konečné podobě setkají v několika společných bodech. Je to především vizuální zkušenost, obě díla navozují dojem vlnící, nenápadně a pozvolna se proměňující látky. Velkou, doslova hmatatelnou technickou „propast“však překlenuje blízkost uměleckého vyznění.
Obloha vs. vodní víry
Tématem výstavy je vztah smyslové zkušenosti k neurčitu, proces a proměna, mnohostranné vymezování se vůči vznikajícímu a mizejícímu. Neurčito představovalo skrytý rozměr, objevitelný ve vztahu zastoupených umělců k přírodě, ať šlo o mnohaletý sběr záběrů na prázdnou oblohu od Jaroslava Prokeše, o černobílé fotografie vodních vírů od Václava Kopeckého, či o kosmologickou instalaci projekce vesmírné oblohy na Möbiovu pásku od několikanásobného laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého Richarda Loskota.
Výstava se odkazuje i ke každodennímu světu, ať jsou to již zmíněné velkoformátové kresby závěsů Jitky Svobodové, příčky Patrika Pelikána, či digitální rozpohybovaná podlahová krytina Tarkett na LCD obrazovce od LukášeMachalického. K základním geometrickým tvarům vycházejícím z motivu terče na osmi obrazech Jana Šerých, k neustále se proměňující projekci krychle od Martiny Machové nebo k stinnému odrazu, dotvářejícímu síťový rastr bílého, odhmotněného reliéfu Václava Krůčka.
Mnoho autorů nacházelo podněty v geometrických soustavách, patří k nim Jiří Matějů, členící plochu velkých obrazů stovkami pravidelně rozmístěných linií podle středověké Fibonacciho číselné posloupnosti, nebo Josef Achrer, který nedávno vydal inspirativní úvahu o datových systé- mech a jejž silně oslovila současná RGB soustava, týkající se rozkladu barev.
Některé práce poukazují na meze představivosti, jako byl obraz s námětem prázdného filmového políčka od Daniela Hanzlíka, na hranice transparentnosti, jako průsvitné obrazy Jaromíra Novotného, nechávající vyznít vlastní materiál, či na proměňující se nekonečnou množinu pohledů, jako je strukturované pole velkého obrazu Jana Poupěte, jednoho z hlavních zástupců současné mladé malby. Neurčito proniklo i do vztahu mikrokosmu a makrokosmu v jemných kresbách Jiřího Lindovského, propojujících starověké báje a civilizace se současnými integrovanými obvody jako nositeli paměti.
Výjimečná architektura výstavy
Na výstavě, připravené kurátorem Karlem Srpem, kterému nešlo při výběru děl ani o jména autorů, ani o rok jejich narození, lze názorně pocítit vývoj a proměnu výrazových prostředků od pastelu k digitálnímu rastru. Výstava tak dostala navíc ještě edukativní rozměr, spočívající v demonstraci myšlenkových proudů opouštěné transcendence k logickému pozitivismu.
Exponáty mají dostatek prostoru, který jim ponechal možnost vnitřního přesahu, aby vyzněly jejich vzájemné souvislosti, které umocňuje architektonické pojetí výstavy, jehož se ujal Lukáš Machalický. Zvoleným řešením dokázal podtrhnout dynamiku instalace, která u vystavených děl posílila jejich vnitřní náboj.
Zaostřeno na neurčito
Autorka je publicistka