13. Pro antisemitismus, nebo proti?

Až do hilsneriády Masaryk považoval antisemitismus za oprávněný pohled na „židovskou otázku“

Přečetli jste spis; nervy otřeseny, v hlavě vír. Celé dny vás pronásleduje židovské strašidlo. Když klid se vrací, tážete se: báchorka to, či pravda?“Takto shrnul neznámý recenzent v roce 1887 antisemitskou knihu Édouarda Drumonta La France juive (Sežidovštělá Francie, 1886), jedno z nejvýznamnějších děl moderního antisemitismu.

Drumont přičítal úpadekmoderní Francie židovskému vlivu v ekonomice, umění a všudypřítomné korupci podporované liberální „židovskou“žurnalistikou. Do protikladu k židovskému cynismu, „kramářskému duchu“a kolektivnímu egoismu Židů stavěl tvůrčího ducha a heroickou morálku árijců. Tito rození umělci a vojevůdci se však Židům prý sami nedokázali ubránit, a proto na ochranu árijců Drumont navrhoval radikální vyvlastnění židovského majetku.

Recenze v Masarykem vydávaném vědeckém časopisu Athenaeum svědčí o značném zájmu o antisemitismus v 80. letech 19. století v celé Evropě. Masaryk sám v realistickém Času českojazyčnému čtenáři do detailu zprostředkoval obsah imetodu tohoto předního evropského antisemity: nesourodá fakta, historky, drby a pomluvy se dohromady skládají do plastického obrazu odlišnosti židovské rasy a židovského spiknutí táhnoucího se francouzskými a evropskými dějinami.

Židů, těch jsem se bál...

Masaryk se ztotožnil s Drumontovým popisem „židovské otázky“a – protože sám nevěřil v možnost židovské asimilace – také alespoň zčásti s jeho návrhy na její „řešení“: „Židé musejí si dát líbit jistá zákonná omezení, přiměřená jejich plemenným vlastnostem a zvykům. Je to požadavek spravedlivé sebeobrany árijského plemene (...),“psal tehdy Masaryk.

Jak je to možné? Masaryk je přece známý jako přední český odpůrce antisemitismu, který na přelomu 19. a 20. století vystupoval proti obvinění z židovské rituální vraždy. Té se měl dopustit Leopold Hilsner, chudý židovský tulák změstečka Polné. Místo obrany proti Židům nyní bránil nespravedlivě odsouzeného Žida. Vysloužil si tak nenávist českých nacionalistů a antisemitů, kteří rušili jeho přednášky a obviňovali jej ze zaprodanosti Židům. Hilsneriáda byla často přirovnávána k Dreyfusově aféře, při níž byl židovský člen francouzského generálního štábu obviněn ze zrady a na základě zmanipulovaných důkazů odsouzen.

Obě aféry rozdělily národní společnosti na dva politické a kulturní tábory. I přes mimořádné angažmá Masaryka a dalších byl však Hilsner v roce 1899 a po odvolání o rok později – v tomto procesu se již Masaryk překvapivě neangažoval – znovu odsouzen k trestu smrti, který mu byl císařem zmírněn na doživotní vězení. Omilostněn a propuštěn byl až na konci první světové války.

Jak lze Masarykovu očividnou názorovou proměnu od schvalování antisemitismu k jeho odmítnutí vysvětlit? Později, již jako prezident, Karlu Čapkovi popisoval svou cestu od předsudků, pod jejichž vlivem vyrůstal: „Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve. Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“

Jeho výpověď mohla a měla být přeneseně čtena také jako vyprávění o emancipaci české (československé) společnosti, která údajně za první republiky spolu

s Masarykem, jenž se ze zrádce národa stal prezidentem, překonala své vlastní předsudky.

Intelektuál T. G. M.: proti všem

Masarykova otevřenost antisemitské interpretaci světa podle všeho souvisela s jeho opozicí vůči politickému a ekonomickému liberalismu. Od 80. do poloviny 90. let 19. století měl moderní antisemitismus ještě punc něčeho nového, alternativního – pro Masaryka a mnoho dalších nabízel také nový pohled na palčivou sociální otázku.

Navíc byl vnímán jako celoevropský fenomén, který přesahuje šovinismus nacionalistických liberálů, s nímž se Masaryk – například v době rukopisných sporů – potýkal. Není divu, že si ve jmenované recenzi stěžoval na nedostatečnou recepci antisemitismu v české politice: národní politici a listy hlásají, že „u nás prý antisemitismus nenalézá půdy“, a to především tehdy, když usilují o získání židovských hlasů.

Teprve v konfrontaci s moderním politickým antisemitismem konce 90. let 19. století se Masarykovy postoje postupně změnily. Patrně k tomu přispělo již zmíněné nespravedlivé odsouzení Alfreda Dreyfuse za vlastizradu v roce 1894 a obnovení jeho procesu v roce 1898, v němž se angažoval spisovatel Émile Zola, předobraz intelektuála hájícího pravdu „proti všem“– role, kterou Masaryk převzal o rok později v Hilsnerově aféře.

Odvaha postavit se slovnímu i fyzickému násilí, již Masaryk prokázal v hilsneriádě a kterou mohl ukázat jen málokterý politik, vynikne právě na pozadí jeho dřívějších nejednoznačných postojů k antisemitismu. Jeho posun nesouvisel jen smožným osvobozením od předsudků, ale také s vývojem jeho politických názorů. Spojení antisemitismu s nacionálním šovinismem a „klerikalismem“, jak pejorativně nazýval politický katolicismus, se mu již nezamlouvalo, stejně jako protižidovské násilí provázející antisemitské kampaně českých politiků přelomu 19. a 20. století.