Nežije se nám zrovna lehce
vlastně docela lhostejné, jestli k ní došlo v letech třicátých (povídka Kotva na předloktí začíná rokem 1935), či v polistopadovém podnikatelském nápřahu a také vystřízlivění ( Na belgické pláži, Slovník), nebo někdy teď ( Klíč, Netopýr, Oběd, Záclona).
Žilův slovník je barvitý, ale neokázalý, to zřejmě poezie jej naučila vážit slova. Autor nesměřuje povídky nutně k pointám, hrdinové jsou často ponecháni v jakémsi nedokončeném gestu a je na čtenáři, jak si je vyloží, jak si děj v sobě „dopíše“sám. U Žily lze ocenit zdrženlivost, až plachost v uchopování a pozorování postav, aniž by ztratily sytost, živočišnost. Zkrátka: žádná upocená vulgarita, přitom však životní šťávy viditelně proudí v oběhu těch povídek. Mys- lím, že Jan Balabán, autorův vrstevník, již téměř sedm let bohužel mrtvý, by měl z té Žilovy knížečky radost a uvítal by ji coby dílko blízké jeho vlastní tvorbě, aniž by musel přivírat oči před epigonstvím. A kdyby vedle (v Hostu) vycházejících antologií „nejlepších básní“za daný kalendářní rok byly publikovány i „bestofky“nejlepších povídek, neměla by v nich ze sbírky Nikdo tady není chybět přinejmenším povídka Tunely (plus třeba i Klíč).
A nyní těžký okamžik: přímo při psaní této recenze jsem se dozvěděl, že autor, Jaroslav Žila, je velmi těžce nemocen. V takové situaci nejsem s to uvést s „běžnou“přímočarostí to, co mi na některých textech té sbírky vadí, přistoupit ke knize takzvaně stan- dardním způsobem. Nejde mi to a nevím, zda by mi to jít mělo. Jestli ano, zřejmě jsem nedostál jedné ze zásad kritického řemesla. No, a co?
Muži v okázalých nedbalkách
Sbírka Zbyňka Vybírala sestává z jednoho kusu, ačkoliv povídek obsahuje devětadvacet a autor je nakomponoval do čtyř oddílů. A tím kusem je – lhostejno, zda autor píše v ich-, či v er-formě – pohled na muže v letech, ať těch pokročile středních, nebo stařeckých. Na muže opuštěné, tak či onak prohravší či bilancující svůj život, nesnadno komunikující, na muže něčím směšné, někdy i vysloveně trapné. Avšak ta kategorie je zde přítomna ještě jinak a podstatněji, smutněji, neboť iri- tačně: v textech se projevuje a povaluje jistý pocit druhomízní a snad někdy i přímo třetimízní (autorské) ztopořenosti. Ejakuláty a další znaky mužnosti se zde producírují s předvádivou animalitou. Citovat zde nic z toho nebudeme, ještě by čtenář mohl získat mylný dojem, že jde o nějaké docela běžné porno. Vybíral má ovšem úplně jinačí ambice, bez ironie – umělečtější; ostatně o zhutnělý výraz a existenciální vhledy usiluje nejednou i s úspěchem. Ale pokaždé se mu něčeho nedostává a něco mu naopak přebývá. Jako kdyby to zvládané řemeslo krátkého prozaického útvaru a nalezení adekvátního vhledu do životní situace bylo pokaženo rétorismem, chlapským narcismem, který se přitom tváří jako chápavý senzualismus.
Nejčastější výchozí konstelací v Noclehu na letišti Gatwick je muž, jemuž již podruhé zkrachoval dlouholetý vztah se ženou a on se s tím snaží vyrovnat, třeba vztahem dalším. Vzhledem k tomu, že autor o sobě na obálku svazku nechal napsat mj. „žije v Brně, má dvě děti, je dvakrát rozvedený“, nebude od věci domnívat se, že leccos tu bude autobiografické. A sbírka bude nejspíš silně živena autoterapeutickou potřebou. Vybíral je velmi gramotný, literárně zběhlý (kdysi se věnoval i kritice), ale sebeobhajovnou a sebevysvětlující potřebu nezamaskoval. Přesněji: náležitě nezobecnil. Paradoxně proto, že dělá, že se ho to osobně netýká, že on jen píše. Prostě to pořádně nerozbalil. Má se moc rád.
Ostravská značka Protimluv je spojena se stejnojmennou literární revue a rovněž s vydáváním knih. Ke knižnímu repertoáru, převážně básnickému, přibyla edice české prózy. Otevřely ji hned dva svazky.
Jaroslav Žila: Nikdo tady není