Rytíři kultury

Rytířem se ve středověku mohli stát jenom mladí muži. Stateční, věrní, štědří, pro které čest byla nejvyšší hodnotou. Mezi čerstvě jmenovanými rytíři české kultury jsou i mí dva blízcí přátelé, kteří už k nejmladším nepatří, jejichž kopím a mečem byla kultura a brněním a koněm víra. Evangelický duchovní a undergroundový písničkář Svatopluk Karásek a sochař z Velehradu Otmar Oliva.

„Velký muž šel krajinou, / vířil střelný prach, / bránil se jen kytarou, / když na něj pad strach,“zpívá Dáša Vokatá o Karáskově boji s ďáblem komunismu. Pro Sváťu je typické, že poděkoval rodině a všem svým přátelům, mezi nimi zmínil třeba druhy z undergroundu Mejlu Hlavsu či básníka Ivana Martina Jirouse, ale hlavně co řekl: „Někdy bývám srab a posera, ale dnes jsem rytířem bez bázně a hany.“

Málokteré dítě se může s otcem bavit o tom, že už třetí papež sedí ve Vatikánu na našem trůnu, jako děti Otmara Olivy. Otmar jako první slovanský sochař mezi lety 1996–1999 vytvořil pro prvního slovanského papeže Jana Pavla II. výzdobu papežské kaple Redemptoris Mater (Matky Spasitele): oltář, ve kterém je schrána s hlínou z moravského Velehradu, a trůn, na jehož opěradle je replika velkomoravského kříže nalezeného při archeologických průzkumech Veligradu. Na druhé straně Ján Orosch, nástupce intrikami odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, Olivovu liturgickou výzdobu pro katedrálu sv. Jana Křtitele v Trnavě strčil do skladu.

S některými duchovními má zkrátka Otmar smůlu. V roce 1979 byl na tři roky odsouzen do vězení za šíření materiálů Charty 77 po udání budoucího kněze, který s ním byl na vojenské službě. Když se vrátil z vězení, jeho dcerka ho nemohla poznat. Možná proto mluvil při udělování rytířských ocenění Otmar Oliva o zapomínání na tu všivou totalitu, která lidské charaktery lámala. „Zapomínání je kořenem zla a cestou do otroctví. Já bych varoval před nevracením se k sobě a zapomínáním.“