Katalánsko – otázka demokracie

Podstatná část Katalánců dospěla k přesvědčení, že k rozvoji sociálního státu, udržení společenské soudržnosti a ochraně našeho kulturního dědictví ve vší jeho rozmanitosti je zapotřebí vlastního státu, neboť tyto občanské a demokratické cíle nejsou v současném Španělsku dosažitelné.

V posledních katalánských volbách získaly v parlamentu absolutní většinu strany, které podporují nezávislost. Jejich názorové spektrum je – kromě ex- trémní pravice – velmi široké. Přesto se ale žádosti o uskutečnění referenda o nezávislosti Katalánska setkaly ze strany španělské vlády nejen s kategorickým odmítnutím, ale i neochotou k dialogu.

Z jakého důvodu je tak velká část společnosti přesvědčena, že potřebujeme vlastní stát?

Většina katalánských politických stran dlouhou dobu podporovala snahu Španělska o reformy, stejně jako jeho úsilí o demokratizaci a modernizaci. Reformní směřování zaznamenávalo velký pokrok, a to až do okamžiku, kdy ultrakonzervativní předseda španělské vlády José María Aznar zahájil boj za opětovnou centralizaci, který neustal ani za vlády sociálnědemokratického premiéra Josého Luise Rodrígueze Zapatera a který pod taktovkou současného premiéra Mariana Rajoye ještě zesílil.

Nesmíme také nechat bez povšimnutí, že náš hlavní zákon o autonomní vládě, Katalánský autonomní statut, byl při hlasování v roce 2006 schválen většinou Katalánců, ale následně byl citelně omezen španělským parlamentem. V roce 2010 potom španělský ústavní soud na popud Lidové strany zrušil některé podstatné pasáže. Je zapotřebí si uvědomit, že španělský nejvyšší soud je zpolitizovaný, neboť mu předsedají bývalí členové výše uvedené strany.

Referendem k nezávislosti

Zhoršení kvality španělské demokracie a řešení katalánských politických záležitostí prostřednictvím právní perzekuce jsou jasně patrné při neustálém politickém používání státních mechanismů proti Katalánsku. Výhrůžky katalánským představitelům a jejich zastrašování právními prostředky způsobují, že stále více lidí ztrácí víru vmožnost uskutečnění reforem, a přiklání se proto k demokratické a pokojné cestě k nezávislosti.

Španělská vláda však reaguje zamítavě a zavírá cestu k dialogu. Zastává názor, že nezávislost je nelegitimním, a dokonce naprosto neuskutečnitelným cílem. Vyhrožuje nám, že veškeré kroky podniknuté v tomto směru jsou považovány za nelegální, a budou tedy trestány. Argumentuje tím, že jednota Španělska je posvátná, a tudíž nedotknutelná – a to ani tužbami svých občanů. Nemůžeme tedy nic dělat – ani se zeptat, co si občané přejí. Pokud vznikne tak široké a různorodé hnutí, jako je tomu v případě Katalánska, znamená to, že určité množství občanů očekává, že jejich hlas bude slyšet, a povede tedy k dialogu. Ale to se neděje.

Katalánská vláda, v souladu s demokratickým, od voličů získaným mandátem, usiluje o nezávislost. Přejeme si, aby naši občané svými hlasy mohli rozhodnout, zda chtějí, aby se Katalánsko stalo republikou. Parlamentní většina se shodla, že potřebným nástrojem je právě referendum. Budeme tedy tímto směrem postupovat. I přes nepochopení španělské vlády, její odmítavý postoj, neústupnost a nedostatek jiných alternativ nabízíme demokratické řešení – nechat promluvit volební urny a přijmout výsledek.