Když se řekne brexit
Šance zabránit odchodu Londýna z EU, nebo alespoň jeho negativním důsledkům stále žije
Tvrdý brexit, nebo žádný brexit! Takovými slovy varoval v polovině října prezident Evropské rady Donald Tusk britskou vládu. V této výhrůžce se současně zrcadlil konfrontační tón německé kancléřky, zarputile trvající na ekonomicky neopodstatněné představě, že jednotný trh musí znamenat volný pohyb pracovní síly, i výrok francouzského prezidenta, že Spojené království musí za vystoupení z Unie tvrdě zaplatit.
Nic víc si britští odpůrci EU nemohli přát, protože současná konfrontační politika EU jako kdyby jen potvrzovala jejich přesvědčení, že Unie byla od samého začátku politický projekt nadvlády nad kontinentemmaskovaný jako ekonomická spolupráce. Výsledkem je silnější veřejná podpora premiérky, rozklad opozice a ostřejší výroky některých politiků a ministrů v tom smyslu, že EU bude sama muset doplatit peníze, kterými na její provoz doposud přispívala Británie, nebo že dovoz z EU do Británie převyšuje vývoz, a tak by případné zavedení tarifů poškodilo víc EU.
Z hlediska budoucnosti EU je tragické vidět, jak se místo ekonomického pragmatismu usilujícího především o minimalizaci ztrát a místo diplomatické uvážlivosti ponechávající ve hře vždy více variant prosazuje fundamentalistický postoj, který z Unie vytváří trestající velmoc vládnoucí tvrdou rukou. V nenávratnu je tak projekt EU jako organizace posilující ekonomickou prosperitu, bohatství, mezinárodní spolupráci a přátelské sousedské vztahy. Brexitmá naopak sloužit jako exemplární varování euroskeptikům ve všech členských zemích EU před dalšími možnými „exity“. Taková politika, odporující původním ideálům integrace, delegitimuje Unii nejen v očích britských, ale i ostatních občanů EU.
Británie na křižovatce?
Zároveň však dochází i v samotné Británii k ústavním a státoprávním posunům, jaké tato země nezažila dlouhá desetiletí. Zatěžkávací zkouškou od konce června prochází především vztah mezi centrální londýnskou vládou a skotskou, velšskou nebo se- veroirskou administrativou. Politické rozdíly mají svůj ústavní rozměr, takže například skotská první ministryně Nicola Sturgeonová již zahájila konzultace ke druhému referendu o skotské nezávislosti, ač z ústavního hlediska je jasné, že ho může vyhlásit jen britská, a ne skotská vláda. Také její snahu přímo se zapojit do vyjednávání o brexitu britská premiérka Theresa Mayová ostře odmítla a regionálním vládám nabídla jen konzultativní roli. Riziko odtržení Skotska se sice po brexitu zvýšilo, ale rozhodně nejde o akutní hrozbu.
Postavení centrální vlády v Londýně je tak ve vztahu k místním vládám jednoznačné. Forma a způsob, jakým bude probíhat brexit, mnohem víc záleží na vztahu mezi vládou a parlamentem, a proto se opozice snaží vyvolat parlamentní diskusi a hlasování o plánu a podmínkách brexitu připravených vládou. Tento požadavek sice vychází z ústavního principu parlamentní suverenity, ale současně by mohl zpochybnit výsledek referenda nebo oslabit vyjednávací pozici vlády, a proto není pravděpodobný.
Ve hře je nyní i soudní proces, ve kterém se odpůrci brexitu snaží napadnout pravomoc vlády odvolat se na článek 50 Lisabonské smlouvy a tím fakticky zahájit vystoupení Británie z EU. Vláda sice tvrdí, že ji k tomu opravňuje tzv. královský prerogativ, ale pokud by soud rozhodl, že tomu tak není, musela by kvůli zahájení brexitu přijmout zvláštní zákon. Ani tento zákon by však neumožnil zákonodárcům ovlivnit nebo případně zablokovat vládní vyjednávání o brexitu, stejně jako jiný chystaný zákon, tzv. Great Repeal Act, kterým dojde v Británii ke zrušení evropských právních norem.
Parlament bude tedy pravděpodobně mít možnost pouze ratifikovat brexit v podobě, v jaké ho předtím vyjednala vláda. Stejně tak ratifikuje novou smlouvu s EU, jejíž přijetí, jak ukazuje i současná krize okolo obchodní smlouvy CETA mezi EU a Kanadou, však může trvat dlouhé roky a vzhledem k rostoucí unijní paralýze je krajně nejisté.
Za brexitem není tečka
V pozadí brexitové nejistoty a obav přitom stojí zásadní otázka, zda je možné taková jednání přerušit či přímo zrušit. Pokud by například Evropský soudní dvůr interpretoval článek 50 v duchu mezinárodního práva tak, že se nejedná o nezvratný proces a kterákoli strana může od jednání kdykoli a bez jakýchkoli právních následků odstoupit, radikálně by tím oslabil nejen pozici britské vlády shrnutou do sloganu „brexit znamená brexit“, ale také konfrontační přístup evropských politiků, kteří by museli víc vážit slova, protože možnost, že by se Británie nakonec rozhodla z EU nevystoupit, by znamenala sedět napříště u stejného stolu s těmi, jejichž zájmy Unie chtěla co nejvíc poškodit.
Jak je patrné, právní i politické možnosti, jak brexitu buď zcela zabránit, nebo omezit jeho potenciálně katastrofální důsledky pro obě strany, stále ještě zcela jistě existují. Jestli jich politické reprezentace využijí a budou se řídit jejich logikou, však ani zdaleka jisté není.