Nikým nevolení občané

Ten spor se tady čas od času vynoří jak ponorná řeka. Mají občané právo vyjadřovat veřejně svůj nesouhlas s děním v zemi, ve které žijí, nebo mají držet s prominutím hubu a krok a nechat vše na svých volbami delegovaných zástupcích?

Nejostřeji to téma vyhřezlo v časech opoziční smlouvy, pramáti hanebnosti a degradace demokracie na mafiánský kartel bez kontroly moci. Pamatuju tehdy vzkaz vynálezce onoho dělení kořisti a znásilňování demokratických principů, politika Macka. Ludvíku Vaculíkovi vzkázal, že občané nemají právo lozit zvoleným politikům do kuchyně, protože mluvením rýži neuvaříš. Ludvík bystře opáčil, že máme právo dát najevo, jak nám z té rýže, kterou politici oposmlouvy uvařili, je.

Už preambule ústavy nařizuje nám, občanům České republiky, budovat, chránit a rozvíjet vlast rovnoprávných, svobodných občanů, svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti (...). Když se ti klidní Slované trochu pohnou k nevinnému vzdoru, pár prohlášení, trochu řečí a zpěv hymny na náměstí, hned je z toho podrývání demokracie nikým nevolenými občany. V případě divadelníků se mluví o resentimentu listopadu 89, o hysterii, která může vyústit v pražský Majdan. To je bezkonkurenční ubohost šéfredaktora MF DNES Jaroslava Plesla. Taky nějaká choroba. Bývalý šéfredaktor tohoto listu Pavel Šafr paranoidně tvrdí, že mne musí kdosi platit: „Nemáš peníze, abys mohl normálně fungovat. Je mi to líto. Ale to neznamená, že se budeš chovat jako kretén k lidem, kteří dávají práci mnoha lidem.“Co tím myslí, ví Bůh. Ale značí to, že umělci jsou občané druhé kategorie? Od listopadu ’89 mají být do konce svých životů zticha? To je okřikování kádrováků opovrhujících svobodou.

Podstatou divadla je dialog svobodných lidí se svobodnými lidmi. S těmi lidmi, kteří podle Listiny základních práv a svobod jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.