Zemřel věčný bouřlivák Dario Fo
Devadesátiletý umělec byl stále velmi aktivní, teprve v posledních dnech byl hospitalizován s dýchacími obtížemi. Ještě koncem září představil vMiláně svou poslední knihu Darwin o otci evoluce.
Renesanční tvůrce zřejmě cítil, že čas se krátí, a v poslední době, jak píše italský deník La Repubblica, pracoval do bezvědomí a byl prý přímo opilý závazky. Tak opustil život s energií a v postavení, ve kterém žil odjakživa – vždyť napsal více než sto her, povídek, životopisných románů, esejí a oslňoval jako herec, malíř, režisér a scénograf. Když v roce 1997 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, prohlásil: „Však jsem taky udělal všechno pro to, abych ji dostal.“Vypadalo to sice jako ironický bonmot, ale v zásadě to bylo pravdivé vystižení skutečnosti.
Narodil se v severoitalském Sangianu v roce 1926, ale brzo se přestěhoval do rázovitého cípu Lombardie mezi Lago Maggiore a Švýcarskem. Tento kraj jej velmi inspiroval, jako dítě hltal zdejší Však jsem pro to udělal všechno.
bajky a vyprávění a také v novátorském jazyku svých her později využil místní dialekty a neologismy, například ve svém slavném textu Mistero buffo z roku 1968.
Třikrát víc než všichni ostatní
V 50. letech Fo studoval v Miláně architekturu, ale brzo se začal věnovat divadlu, tehdy se také seznámil se svou budoucí manželkou a celoživotní spolupracovnicí, herečkou Francescou Rameovou. „S Francou jsme prožili třikrát víc než všichni ostatní,“rekapituloval po její smrti před třemi lety.
Koncem padesátých let vznikly jeho první ostře satirické hry jako Archandělé nehrají biliár či Kdo ukradne nohu, má štěstí v lásce. Pár se přestěhoval do Říma, kde Fo pracoval jako filmový sce- nárista a se ženou založili Compagnia Dario Fo – Franca Rame. Dostali příležitost, aby pro RAI psali krátké kabaretní skeče, kvůli potížím s cenzurou ale nakonec televizi opustili a založili soubor Nuova Scena, kde se pokoušeli o návrat k lidovým kořenům divadla. Lidovou kulturou a divadlem se Fo zabýval dlouhá léta a jeho robustní, dryáčnická komika se z těchto přirozených zdrojů napájela. Dario Fo se vždy politicky angažoval, byl napojený na italskou komunistickou stranu, s tou se ale ideově rozešel a spolupracoval s mimoparlamentními levicovými stranami. Sledoval dění v Evropě a ve světě a na protest proti pronásledování signatářů Charty 77 zakázal uvádění svých her v Československu. Do té doby se ale u nás úspěšně hrál – v roce 1962 uvedl Ota Ornest v Městských divadlech pražských jeho hru Archandělé nehrají biliár v překladu Evy Bezděkové. Pak ještě stihla česká divadla uvést hru Isabella, tři karavely a podfukář – divadelně vynalézavá a hravá byla inscenace Karla Kříže v libereckém divadle a Scherhauferovo Mistero buffo na Provázku – rovněž skvělá a novátorská inscenace. V roce 1989 se Fo na naše jeviště vrátil hrou Náhodná smrt anarchisty, kterou režíroval Josef Janík v Divadle Petra Bezruče, originální bylo také Mistero buffo v podání Vladimíra Marka v Draku.
Nejslavnější italský umělec poválečné doby zemřel včera v Miláně. Držitel Nobelovy ceny Dario Fo byl skutečně všestranný tvůrce a ve všech oborech, kterými se zabýval, byl originální – jako divadelník, dramatik, spisovatel a malíř.
Milovaný ještěr
Při udělení Nobelovy ceny se znovu přetřásalo jeho působení v řadách Mussoliniho parašutistů – Fo tehdy vysvětlil, že nikdy tuto skutečnost nepopíral. „Tehdy jsem se přihlásil dobrovolně, bylo neodkladně nutné, aby někdo odpoutal pozornost od naší rodiny, od otcovy antifašistické činnosti.“
Koncem 90. let vážně onemocněl, hrozilo mu oslepnutí, a tak údajně zpomalil, napsal „jen“hru o svatém Františkovi, variace na krále Ubua a především ho inspirovala politická kariéra Silvia Berlusconiho, o němž napsal posměšnou hru s názvem Dvouhlavá anomálie ve dvacátém prvním století.
Dario Fo byl v Itálii velmi milován a ctěn, mluvilo se o něm s láskou jako posvátném ještěru a jeho ostré kritické výpady a báječnou imaginaci publikum milovalo. Škoda že české divadlo na něj zapomíná, je z čeho vybírat.