Odešel Ivo Možný, člověk univerzitní

Skonal ve věku 84 let. Jeho život byl spjat se sociologií rodiny a s Masarykovou univerzitou, kde založil fakultu sociálních studií

PRAHA/BRNO Tak jako měla pražská sociologie Miloslava Petruska, „brněnskou sociologickou školu“reprezentoval profesor Ivo Možný. Oba měli charisma, obrovský rozhled, a co je nejdůležitější, po zázračném roce 1989 dávali do pořádku komunisty zdevastované společenské vědy, sociologii zvláště. Oba založili nové fakulty, jejichž děkany se stali.

„Petrusek zůstane trvale zapsán v dějinách našeho oboru jako sociolog obnovovatel,“napsal v srpnu 2012 Ivo Možný do nekrologu LN. Není pochyb, že obnovovatelem oboru ve svobodných časech byl iMožný, jehož život se v sobotu ve věku 84 let završil, jak potvrdili serveru Lidovky.cz členové jeho rodiny. Nad odchodem výjimečného vědce a „břitce laskavého kritika“truchlí rovněž generace jeho studentů a jeho Masarykova univerzita.

„Je mi to moc líto. Němečtí kolegové říkají takovým lidem Universitätsmensch. Dělají univerzitu univerzitou,“napsal na sociálních sítích rektor Mikuláš Bek. Ač hlavní specializací muzikolog, chodil k němu na přednášky. „Abych si před ním nepřipadal jako hlupák, studoval jsem na zkoušky u něj mnohem více, než bylo nezbytné. A to je to, čeho má univerzitní učitel u studentů dosáhnout. Ale nepodaří se to zdaleka každému, jen autoritám, jakou byl a pro mě už navždy zůstane Ivo Možný,“vzpomněl Bek.

Podle informací LN se má dnes v devět hodin ráno konat na Možným založené Fakultě sociálních studií MU (FSS) pietní setkání, na němž se rozhodne, jak se univerzita rozloučí s učencem, jenž se specializoval na sociologii rodiny nebo sociální politiku.

Od literatury až k rodině

Ivo Možný se narodil roku 1932 v Prostějově. Původně vystudoval literární vědu a léta pracoval jako redaktor v Československém rozhlase; vysílal o vědě, například s Karlem Pacnerem. Na brněnské univerzitě posléze získal doktorát ze sociologie – v roce 1967.

Během normalizace se oboru nadále věnoval, ale snášel různé ústrky. Ze školy byl po roce 1968 vyhozen. „Ruku mi podali kamarádi psychologové a začal jsem pracovat v manželské poradně,“vzpomínal profesor Možný v České televizi. Rodina postupně byla i přijatelným badatelským tématem. „Zpočátku to byl jen únik, ale stalo se mi to celoživotní láskou,“popsal předmět odborného zájmu. V roce 1983 mu vyšla ceněná monografie Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů.

Zlom v životě přinesl listopad 1989 (jehož společenské pozadí skvěle načrtl v knížce Proč tak snadno...), kdy mohl pokračovat v akademickém růstu. Hned v roce 1990 byl jmenován docentem a roku 1992 i profesorem sociologie a sociální filozofie.

Z nové fakulty, z oné „FSS“, se stalo prestižní pracoviště, dobrá značka. „Společně jsme prošli zakládáním fakulty, která byla jeho myšlenkou. Byl to Ivo Možný, který mě přesvědčil, že je dobré se s politologií připojit a odejít z filozofické fakulty. Nikdy jsem nelitoval. Považoval jsem za čest, že jsem byl po něm druhým děkanem fakulty. Těšil jsem se na diskuse, jež mne obohacovaly. Možný byl intelektuální osobností mimořádného významu. A také dob- rý člověk,“uvedl profesor Petr Fiala, exrektor a dnes šéf ODS.

Možný byl nejen hybatelem, ale především měl ohromný intelektuální vliv na studenty, přesněji na celé generace studentů.

Učitel, autor, kritik...

„Rád studenty zdravě provokoval, byl na ně přísný, neboť vyžadoval práci a výkon, ale současně byl i moudře laskavý,“říká historicky třetí děkan Ladislav Rabušic. „Však o něm také významný pražský sociolog a jeho souputník Petrusek napsal, že je to sociolog sršatý a moudrý,“dodal Rabušic, sám skvělý sociolog.

„Vždycky všem studentům trochu zatrnulo, když nám řekl ,miláčkové‘, protože to bylo zároveň jakoby laskavé, ale přišlo s tím i ,pohlazení‘ proti srsti,“vzpomíná rektor Bek, jenž u něj brával hodiny metodologie či sběru dat. „Ač měl veliký přesah a nutil nás číst teoretiky, dokonce i antropology, tak si stále hodně držel kontakt s daty,“dodal Bek.

Prakticky kdokoliv v Česku zavadil o sociologii, nemohl Možného jméno minout. Podílel se na vydáních učebnic, psal do Sociologického časopisu, redigoval.

„Když jsme v polovině 90. let zakládali v nakladatelství SLON edici základů sociologie, měli jsme na mysli umořit dluh, který v oboru narůstal padesát let. Stejně jako ostatní společenské vědy byla sociologie mezi lety 1939 až 1989 despotickými režimy opakovaně zbavována možnosti podílet se na intelektuální rozpravě, která od počátku novověku překračuje hranice států a je přirozeným základem proměn a rozvoje společnosti západní civilizace... Posláním bylo přinést do českého vědění znalost o tom, co všechno se ve světové sociologii za dobu, kdy jsme do ní nesměli, událo,“napsal Možný v předmluvě knihy Rodina a společnost (2006).

Za co nejlepší univerzity!

Jako někdejší redaktor měl stále blízko k médiím, k novinám. Psal do LN, četl je... A neváhal ani ve svých 84 letech mnohým redaktorům poslat tu pochvalu, tam kritiku – sledoval rodinná témata, stárnutí společnosti, ilegální migraci anebo mezinárodní poměřování vysokého školství. I v tom byl tvrdý; umístění českých univerzit v top 500 bylo pro něj málo.

„Naše fakulty vesměs (čest výjimkám) rezignovaly na svou průběžnou obnovu posilami zvenčí a namnoze zadrhává i otevřenost k talentům uvnitř,“pranýřoval akademický incest, tzv. inbreeding.

„Proto také miliardy z evropských fondů znamenitě přispěly k rozvoji univerzitní infrastruktury, ale úroveň škol pozvedly pouze spoře. Univerzita totiž není, jak se může jevit, soubor budov, poslucháren a laboratoří. (...) Univerzita jsou její učitelé. Jejich kvalita určuje úroveň a výkonnost fakult naprosto rozhodujícím způsobem,“psal Možný v lednovém a bohužel posledním eseji do LN.

„Jako sociolog se hodně věnoval věcem kolem rodiny, mezigeneračních postupů a také dopadům vzdělávání. Jeho pohled byl naprosto neocenitelný a v našem prostředí patřil k jedněm z mála, kdo byl vybaven jakousi jasnozřivostí tyto věci analyzovat. V této souvislostimě napadá, že jeho odchod vnímám jako nenapravitelný šrám ve světě... Ale na něm sa-

motném bylo vždy vidět, že vidí v mladších generacích budoucnost, životní optimismus a síla z něj sálala při každém setkání,“uvedl bývalý rektor Jiří Zlatuška.

Profesor Možný loni převzal Cenu Neuron za celoživotní zásluhy. A jak LN prozradil Bek, možná vznikne i Cena Iva Možného: „Měli jsme mít v úterý výběr univerzitního vína, kde byl doyenem komise. On to miloval; počítal hlasy. Asi po něm nazveme speciální kategorii. Byl přítelem dobrého vína. A i tohoto ,dalšího vzdělávání‘ se zúčastnil s chutí.“Nepublikovaný rozhovor LN s Ivem Možným čtěte na straně 11